Sny umírají – život se rodí

Nad Prahou se klenula příjemná jarní neděle a já jsem byla zoufale nespokojená. Taková ta situace kdy přecházíte bytem jako lev v kleci, odnikud nikam, do ničeho se vám nechce – a dokonce ani do konzumace zmrzliny ne – a na vodku je ještě brzo. A tak jsem se, v nouzi nejvyšší, pustila do třídění fotek na starém disku…

Čekala jsem, že to bude rutina. Nebo taková ta nostalgie, co se do duše obvykle vloudí když se člověk ponoří do třídění starých a zaprášených pokladů. Prolézala jsem složky jednu po druhé. Fotky na kterých jsem šťastná i nešťastná, profi fotky, na kterých jsem někdo jiný. Obrovské složky plné streetstyle a runway fotek, editorialů, beuty inspirací, inspirací na šití, na líčení, na focení… a cítila jsem smutek a trochu lítost a trochu vztek. Hlavou mi vířilo jediné – kam zmizely ty sny a kam se poděla ta radost? A proč mě najednou oblékání tak zoufale nebaví? (To, kam zmizely moje míry, vlasy a mládí vím bohužel poměrně přesně…)

Na tyhle splíny nejlíp platí čerstvý vzduch a společnost. Knižní veletrh, davy lidí, vůně papíru, knihy o módě, historii odívání… všechny ty knihy, po kterých bych ještě před dvěma lety skočila jako hladový žralok – se mnou nic nedělaly. Jakoby něco uvnitř shořelo. Touha po poznání umřela a zbyla jenom marnost a zmar, obchody plné stejných šedých kusů a hader, lidé na ulicích všichni stejně šedí a já, nejšedivější z nich. Jako když přívalový déšť spláchne do kanálu opadané kvítky sakur a zůstane jen bahno.


Jsou asi životní situace, které vás změní a posunou. Jsou chvíle kdy pracujete v módě, ale víc než to, co máte na sobě vás zajímá, co dáte do břicha. Kdy se nemůžete rozhodnout, jestli se vám z lidí na módní scéně chce brečet – nebo byste jim raději rozdupali záhon tulipánů. Chvíle kdy už jste přesycení nových hader. Starých vintage hader. Módních návrhářů. Odborníků, kteří jsou jen nevyrovnanými egoisty. Fotografů. Modelek. Bloggerů. Zákazníků. Všeho.

Jo, vykašlala jsem se na to. Začala jsem dělat jiné věci a začalo se dařit. Přibrala jsem. Bez emocí se zbavila zbytků starého – rozdala materiál, oblečení a boty, vyhodila šminky, ostříhala vlasy. Možná jsem si myslela, že to tak bude napořád. Že tohle je to moje druhé já, to já co běhá s vlky a šaty ho jen dusí. Jenže tak snadné to není.

Nejprve jsem si myslela, že jse jen zlobím na své tělo – protože většina oblečení už ve vel. 38-40 vypadá hodně jinak, než v 36. Že jsem naštvaná na počasí, na práci, na systém, na muže. Že žárlím na všechny ty krásné sexy české IT girls. Chtěla jsem chodit v šatech a tančit radostí – ale nebyly takové šaty, kterých bych byla hodna, nebo které by byly hodny mě. Do starých jsem se nevlezla, na krásné slow fashion neměla peníze a na fast fashion žaludek. Dokázala jsem ještě pochválit návrháři novou kolekci – ale jinak všechno chutnalo jak bláto. Den za dnem, hůř a hůř…


… z Knižního veletrhu jsem si domů přinesla knihu Love – Style – Life od Garance Doré. Pro tu drahou zbytečnost, leporelo plné obrázků, naleštěné nic na tlustém křídovém papíře jsem se vracela – a v následujících dnech ji přečetla jedním dechem.

Potřebovala jsem to.

Vědět, že v tom nejsem sama. Že každý si občas nabije. A uteče. A vrátí se. Přibere. Zhubne. Že za to, že si koupíte něco fast, se nestřílí za úsvitu. A že někdo na to všechno přijde až ve 40.  

Je mi mnohem líp.

Ještě ten den jsem si konečně (po roce a půl) koupila nové boty. A trička. A šaty v COS, o kterých jsem roky snila. V pondělí mě překvapilo, že i analytici mohou chodit extravagantně oblečení (nebo naopak celkově neoblečení). V úterý jsem zjistila, že mě zase baví proklikávat runway fotky a snít, co si ušiju. Tohle bude fajn léto a už se vlastně začínám těšit i na MBPFW a podzim. 


Ps: To nejdůležitější nejen z knihy

Každý člověk má v hlavě hromadu slabostí, starostí a nejistot. A vždycky se najde někdo, kdo spoléhá na to že když na vás zakřičí, schováte se za svou kupičku, roztřesete se a budete poslouchat. A těch jeho problémů si nevšimnete. 

Jestli někdy budete mít pocit, že nerozumíte pravidlům nějaké mezilidské hry – pravděpodobně ta hra žádná pravidla nemá a vy máte jedinečnou možnost je nastavit. Udělejte to. Férově, jasně, lidsky, laskavě a přísně zároveň. Pro sebe i pro lepší svět. 

Jediné co k tomu potřebujete je prozkoumat svou hromadu obav. Až na vás někdo zase zakřičí, místo schovávání se za ni ji využijte jako stupínek, piedestal, pódium, rozhlednu nebo aspoň věž, ze které můžete na nepřítele házet tvrdá skleníková rajčata, když bude nejhůř. 

Dost možná jste v tom co děláte první na světě. Co se asi tak mohl první automechanik naučit od všechn těch kovářů a chovatelů koní? 

 

Olga Karpecká, analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.