Odložit masku

Není nic zvláštnějšího, než když lidé sundají své pečlivě budované masky. A náhle stojí nazí a čistí, sami sebou, křehcí a zranitelní, plní důvěry a plní přirozené síly. 


Čas od času pomáhám u filmu a pokud nejsem přímo runner který pečuje o herce a jejich koordinaci, setkávám se především s komparzisty. Se všemi těmi lidmi, kteří ve filmech přecházejí cestu, chodí v pozadí, jedí v restauraci, mávají v davu, zametají a opalují se na plážích. Se všemi těmi lidmi, kteří na chvíli natáčení odkládají svoje každodenní masky aby chvíli postáli nazí a pak vklouzli do nových masek, nových rolí. Se všemi těmi lidmi, které  ve filmu vnímáme jenom jako lidi, jako symboly a masky.

 Od překročení prahu kostimérny a maskérny, každý prochází zvláštním procesem dobrovolného vzdaní se své osobnosti, a zároveň elementární snahy o její udržení.

Modelky, herci nebo jiní profíci na focení přicházejí bez ideálů o své jedinečnosti, nenalíčení a ochotní bojovat jen za ty kousky sebe sama, které jim zajistí další práci. (Aneb nekonečné hádky ve chvíli, kdy pán jeden týden hraje vojáka wermachtu a druhý má být viking a proto se vzpouzí jakémukoli zásahu do kštice nebo vousu.) Profesionálové už přicházejí bez masek, ochotni přijmout cokoli jiného dočasného, schovat se za cizí identitu. A na ulici jsou nenápadní, sebevědomí, se silnou osobností uvnitř. (Která se projevuje o pauzách, takže rasistické kecy které padají z člověka se žlutou hvězdou na prsou, nejsou výjimkou...)

Neprofesionálové jsou jiní.

Každý nosíme masku. Pečlivě jsme si ji vybudovali. Máme svá poznávací znamení, své skrýše, důkazy své kreativity a své kostýmy. Máme své mimikry které nám pomáhají přežít. Mimikry, které v maskérně a kostymérně musíme odložit.

Svlékám široké jeansy, tenisky a funkční triko, znaky příslušnosti k sebevědomé (a vystresované) kastě STUFF. Slečně Romaně se na třetí pokus povedlo odlíčit se. Bez makeupu, linek a šperků je téměř k nepoznání, obyčejná, celkem hezká mladá žena. Modelka Krystýna je bez svých skinny jeans hubeňoučkým stvořením citlivým na průvan. Danka si sundala svou autorskou kšiltovku, růžové vlasy už má vymyté do zrz a bez řasenky najednou není zdaleka tak nebezpečná a divoká, jako když ji potkáte na party. Je krásná. Hubený Kristian se vysoukal z gothic oblečení, přišel o řídkou bradku a už není vůbec k smíchu, Honza po patnácti minutách vyšrouboval všechny piercingy z obličeje. Z drsného a tajemného borce je jemný kluk. I velká tetovaná slečna z produkčního týmu přišla o linky a hipsterský účes a najednou z ní místo zastydlé puberty sálá mateřské charisma. Jindy režisér David odložil čepici a sluneční brýle, bez kterých se jinak neukazuje. Vzdaly se i obě maskérky. Z křehké Aničky je bez masky nečekaně holka, které by vám asi uměla zarazit krumpáč do hlavy.

S oblečením a účesem dostáváme každý novou masku, filmový kostým. Už nejsme osobnosti, ale osoby a i kdyby ne, pokud jsme nikdy předtím v podobné masce nestáli, zdaleka nás nezakryje tak dobře jak ta, kterou nosíme a budujeme celé roky. Přes dobové hadry, s holýma nohama a bez makeupu, prosvítá z nás mnohem více naší duše, než ve všední den.

Vězni, mrtvoly, vojáci, dozorci, vystupujeme z transportu do gulagu, kolem nás horká letní step, green screen a brzké pražské jaro. Kluci, kteří by jinak přes své masky nemohli moc dobře komunikovat, narazili sud. Jsme si rovni. Nikdo už si nepamatuje, čím je v civilu. Staré masky leží v maskérně a nové pořád padají. Všem je nám stejně zima, všichni jsme stejně unavení, stejně sami sebou a kamera, místo aby se odrážela od našeho pozlátka, natáčí naše duše.

Není nic neobvyklejšího, než když jsou lidé sami sebou. Nekontrolují svá těla, své pohyby a tvary, nemají o sebe strach. Jsem vděčná za to, že z titulu toho co dělám, mohu ostatní vidět i jinak, než chtějí být viděni.


Ps:

Jak zvířátka spí

Kdysi jsme sestře koupila stejnojmennou bohatě ilustrovanou knížku, s mořskou vydrou na přebalu. Nádherná ňuňu věc. A když jsem na zelený čtvrtek jela jediným večerním/nočním vlakem z Prahy, kolem druhé hodiny ranní se mi s celou silou připomněla.

Do vlaku už nebylo možné koupit rezervaci. Všechna místa beznadějně plná a ze začátku stejně beznadějně plná i chodbička. Ustlala jsem si na zemi, uprostřed chodbičky "dvojkupé" a klidně usnula. Stejně jako obrovský starý cikánský robotník na sedačce vedle. Stejně jako malý chlapeček s maminkou v rohu. Stejně jako děda na sedačce u okna, tetovaný vyholený drsňák u dveří, starší punkáč u stolku a mladý student naproti. Hodiny cesty nocí před námi, všichni odložili masky, stulili se na sedačkách jako veverky, nebo se roztáhli jako ještěrky na slunci. Sami sebou. Bez ohledu na to že se někdo dívá.

Jen ostraváci vedle chlastali a hulákali, ale ti jeli jenom kousek a měli u sebe slečnu rugbistku, žejo.












Olga Karpecká, analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.