Lavina padá a můžeš se jen dívat - ODIVI a ether - MBPFW16 day 2

Foto: Martin Řezáč

ODIVI a ether.

Veganské oblečení versus oblečení a doplňky z kozinky a hověziny.

Iva Burkertová, plná energie, drajvu a rebelství versus zkušená Eva Vontorová, dospělá žena vyučující na VOŠON.
A přece bylo jejich spárování v jeden blok naprosto logické a harmonické. Obě předvedly super práci.

Iva Burkertová, jak už jsem psala tady, šlape do byznysu a už loni svoji kolekci vyvezla i do zahraničí. SS16 byla plná mramoru a nevinnosti a svým způsobem se zdála být vrcholem určité éry. Po včerejšku je jasné, že i tak by to mohlo být.

Když na molo MBPFW16 vstoupila první modelka, byla to ještě ODIVI, jak ji známe. Stačilo ale pár modelů navíc a bylo jasné, že tohle je nová éra, takhle vypadá kolekce značky, připravené dobýt svět.
Bylo to jako lavina vysoko v alpách. Nenápadně se utrhne, a pak, není možné nic, jenom se s povolenou čelistí fascinovaně dívat, až se z oblaku sněhu vynoří nová, bílá pláň, a svět je navždy změněn. Představte si ledovec, ostré slunce, skály, modré nebe, nekonečné sjezdovky i pustinu pro freeride a hlavně, pohodlnou chatu, kde si po náročném dopoledni ve vysoké rychlosti dáte odpolední drink, saunu a voraz.

Kolekce byla výborně nastylovaná, vyprávěla příběh líně strávených hodin vysoko v horách a nechyběly ani vlastní boty (pravděpodobně upcyclované z fake Vans sneakers). Dalo by se říct, že to je kolekce jako stvořená pro Adélku Chloe Mazánkovou z The Aesthet. Ale nejde jenom o příběh, konzistenci a promyšlený detail. ODIVI se pustila do krejčoviny, osahává a na světlo vytahuje technologie šití a kromě konfekčního streetu nabízí i porci náčrtků a umění. Prostě jenom s otevřenou pusou koukáte, co bude dál, a dál, a dál, jako když se jedna za sebou odtrhávají laviny pod hřebenem.
Kromě návaznosti ve formě chlupatých mikin, pro značku typických obdélníkových střihů a elastických šatů, jsou tady i úplné novinky. Je to hlavně práce s materiálem - barbarské nezačišťování, paprskovité plisé (znáte z LaFormela), autorský prošev i partie mezi materiálem a střihem. Iva testuje možnosti, struktury, vlastnosti, protože si to může dovolit, kolekce postavená na nositelných kultovních záležitostech značky se prodá i tak. Nakonec, co je fascinující ze všeho nejvíc, jsou kabáty a prošívané bundokabáty. Zatímco v Temporary Kings to vypadalo, že za bundou stojí především lidé v dílně, teď jsou modely dokonale krejčovsky propracované a je patrný proces vzniku. Bílá bunda z prošívaného bavlněného plátna vypadá jako kaliko ostatních modelů a... nečekala jsem to. Rozhodně ne. A ty kabáty? ÁCH! Konečně žádné omezení pro tvar fazony, proč se nerozšoupnout když žijeme len raz?

Ps: Zlí jazyková tvrdí, že ODIVI na kolekce nepoužívá zrovna drahé materiály. Ale ono to vůbec nevadí. Tahle "yetti" FW16 je důkaz, že o materiálu to není. Že kdo umí, ten si poradí i s potíraným keprem z flexu a velké divadlo udělá i s konfekčním šusťákovým proševem.










ether měla po takovém ultimátním zážitku docela těžkou startovací pozici a mimo to tak úplně nevím, jak moc dokážu být objektivní v recenzi, protože některých linek jsem se dotkla i já sama.

Abych jen nechválila, je vidět, že kolekce vznikala postupně, dokončovala se v rychlosti a autorka nemá s textilem zase tak velké zkušenosti, jako s kůží. Modely, na kterých je to nejvíce patrné si asi, bohužel, moc lidí nekoupí, cože je trochu škoda, protože práce za nimi nebyla zrovna malá. Ale věřím, že do příště to po tomhle napínavé procesu bude zase o level výše. :-)

Eva Vontorová se svou nejnovější kolekcí jakoby "navazuje" na starší tvorbu ODIVI. Mikiny, prošívané bundokabáty, unisex, kolekce je na značku "kabelek pro ty co si je mohou dovolit" překvapivě streetová a mladá. A je to osvěžující a pro ether revoluční. Ne úplně praktická psaníčka a tašky nahradily pohodlné a hlavně objemné batohy. Už to není jen pro dámičky, ale i pro ty, kteří chtějí i pohodlí bez podpatků.

ether pracuje se dvěma hlavními prvky, jedním jsou třásně, druhým pak dynamická linka s až secesním charakterem. Oba hlavní prvky jsou v různých kombinacích a umístěních a nebýt kolekce minimalisticky barevná (což mě překvapilo), byl by to opravdový energetický masakr. Takhle je to nenápadná dynamika vhodná i pro nesmělé. (Tolik k tomu, co jsem znala z kalika.)
V kolekci se ale objevily i kousky, které jsem (naštěstí) nikdy předtím neviděla a které jsou prostě boží. Kabáty s protizáhyby v bocích a nebo sukně s podobným řešení v přední části, kde je prostor vyplněn třásněmi, to je reálně nositelná statement věc, která by klidně mohla proniknout i do širšího povědomí a šatníků. V kontrastu s vlnovkami a streetem jsou klasické detaily, jako vypracování výpustek u kapes, se špičatými konci. Z toho mám radost.






Nejvíce ňuňu batůžek!

PPS: Sedět na lavici "hostů návrháře" byl zajímavý vhled do komunity, resp. mimo ni.. Po přehlídce ODIVI se lidé co seděli po mé pravici zvedli, a odešli. Po přehlídce ether se mě paní po mojí levici zeptala, co že to bylo za značku, ta první.

ODIVI x NobodyListen, ale všichni se dívají

Fashionweek oficiálně začal. V Popup Galerii Czech Fashion Council si můžete prohlédnout práce "mladších" studentů ze Zlína, v La Gallery Novesta pak rovnou zakoupit práce těch zkušenějších (na Novestu netradičně punkově nainstalované Hanou Frišonsovou)

Z Zatímco na obě "zlínské" události jsem přišla už s křížkem po funuse, v Ex Post, kde byla prezentace kolekce STORY001 ODIVI x NobodyListen, ještě zdaleka nekončili. 

Iva Burkertová patří mezi ty úžasné odhodlané ženy, které ví co chtějí, jdou si za tím a svět jim dobrovolně (a zaslouženě) padá k nohám. Svoji značku zprofesionalizovala, dala jí konfekční parametry (takže to je žhavé zboží pro obchodníky) a po nabušené sportovní FW15 se posunula dále. Heart Issue(s) neboli SS16 byla prezentována nejen v Praze, ale i v Budapěšti, a podle výrazů lidí v hledišti, co si pamatuji, byla úspěchem. Už na podzim Iva mluvila o tom, že kolekci by chtěla posunout do konfekčnější roviny a zdá se, že STORY001 je výsledkem této snahy. Povedeným výsledkem. 

ODIVI není jenom značka, je to filosofie, je to životní styl, je to energie. Je to komunita. 

Kolekce STORY001 je minimalistická, pánská, chlupatá a vychází z Heart Issue(s). Ti kteří ji viděli by o ní určitě rádi řekli i to, že je krásná a že ji chtějí domů.

Mě ale, mezi všemi těmi úžasnými mladými lidmi napadaly jiné myšlenky. STORY001 je kolekce která není jenom hezká a jenom OdIvy, ale má v sobě něco hlubokého a znepokojivého.

Asi si umíte představit streetwear.  Ideálně s přesahem do skate, snb a odpovídajících hudebních stylů. Jsou to tenisky, oversized trika, kšiltovky, mikiny, bundy. Odrthejte cedulky, nápisy, náplety a značky a pokud budete mít štěstí a budete šikovní, vznikne něco jako streatwear minimalismus. Velké tvary které umožňují pohyb, skrývají inspiraci k sexistickým poznámkám a zároveň se nepodbízejí. A nemůžeme zapomenout ani na člověka, který tohle nosí. Je silný, samostatný, miluje zábavu s přáteli, kromě sportu i hudbu, je vyrovnaný a s věcmi v životě se zbytečně moc neštve, ale je to prostě chlap a růžovou nenosí. 

Asi si umíte představit chlupatou mikinku. Takové ty ňuchňavé ponožky, huňatý župánek, sametové pyžamko. Vestu z umělého beránka. A stužky a mašličky. Prostě to všechno, co si i mnohá žena nechá na doma. 

STORY001 spojuje oboje dohromady a je tak sama o sobě diskusí o pojetí moderní mužnosti. Minimalismus, vyloženě chlapské streetové tvary, jako je třeba bomber. A chlupaté materiály, vlastně asi všechny chlupaté materiály, které se v dané barevné paletě daly sehnat. Od "umělého beránka" přes různé ňuchňavosti až po samet a semiš. 

Zvykli jsme si na to, že pánové nosí skinny jeans, hluboké výstřihy, fiží, krátké bundičky, že se nebojí barev. Zvykli jsme si na to a už to moc neřešíme.  Tak jako ženy vykradly pánské šatníky, dá se očekávat, že pánové nezůstanou pozadu. Když se nějaký náš blízký z necentrální oblasti vzpouzí růžové barvě a nebo je ochoten riskovat zdraví jen proto, aby ho někdo neviděl s šátkem se stříbrnými nitkami, přijde nám to trochu moc. Jasně, jsou muži kteří mužnosti moc nepobrali. Ale kdo má silnou mužnost, tak ten se přece nějakým kusem látky nemůže cítit ohrožen. 

Jasně, v kolekci nechybí ani klasické teplákovky a trika a nechybí ani roztrhané hadrovité svršky (být to před pár lety, nakupuju jako divá). Ale hlavní těžiště leží v testování hranic hebounkou chlupatinou. 

Je to hec a výzva, jako když poprvé stojíš na hraně černé sjezdovky, jako když v hospodě přijmeš sázku na běh na 10 km, jako když skáčeš z útesu do moře. 

Je to hec, ukaž, jak silnou máš mužnost, vládni nebo buď ovládán. Rozhodni a nebo se podřiď.  

Jsem zvědavá, kolik mužů přijme výzvu. A nemusí poslouchat ani mluvit. I kdyby mlčeli, každý je uslyší. A bude se dívat. 

Ps:
Nejlepší fotografie kolekce jsou na blogu My raspberry life by Veronika D.

Fashion Point 2016

Zlín je tajemné místo za devatero horami, kde je možné všechno. Stačí v mikrobistru koupit "gyros čedaros" a nechat zázraky, ať se dějí. Fashion Point je jeden z nich.

O akci jménem Fashion Point jsem se dozvěděla náhodou, když jsem pro článek o Doteku lustrovala Lukáše Krnáče. Na první pohled to vypadalo, že ve městě, kde je nebe na dosah ruky, se rodí další z poloamatérských akcí "do portfolia". Tedy taková ta akce kam byste šli kvůli kamarádovi, ale jenom tehdy když to bude kousek od domu a vy se zrovna koušete nudou. eh. děkuju. 

Pak jsme si s Lukášem psali, objevil se program, rozhodla jsem se jet, zjistila jsem, že už není místo, napsala jsem o místo, zjistila jsem že kvůli dopravě nestihnu show, dostala jsem přístup do backstage. A na tak vstřícný přístup není výmluvou ani zlomená noha, natož "tři hodiny ve vlaku a budíček o půl páté". A už vůbec ne "ale když tam toho Šagáta nakonec nemáte"...

Tak jsem jela a koukala. Díky silné sponzorské základně byl vstup zdarma, šatna zdarma, ke koupi speciálně vyrobené reklamní předměty, brožurky, slevové kupony, velké panely s making of kolekcí i výstavka bot. A taky fashion market. Bylo zkrátka vidět, že pořadatelé nemuseli prosit o každý haléř. (A tak to má být. Jsme v jiné době, není jediný důvod proč by se měly fashion akce studentů pořádat vlastním nákladem a z vlastního kapesného. Navíc pořadatelé s financemi hospodařili velmi rozumně. Žádné zbytečnosti.)

Na Fashion Point Zlín bylo přesto znát, že pro nemalou část pořadatelů šlo o první akci. Hrozně mi to připomnělo moje začátky. Na začátku je nadšení a "já jsem už viděl, jak se to dělá", pak odhodlání a "dort Pejska a Kočičky", pak trochu zděšení a stres z toho, že to v rukách trochu klouže, máchnutí, co už, že se to nepoto a nakonec velká úleva, že to je za mnou. A že to snad nikdo nebude vytahovat a pokud příště, tak ne sám a určitě "méně je více". Z každého místa byla cítit profesionalita a odhodlání toho mrskajícího se kapra nepustit. Protože když vám den před odřekne hlavní hvězda a lidi už chodí, ale vy ještě stojíte před sálem s hřebíky v hubě a kladivem v ruce, nic jiného než chladná profesionalita nepomůže. Klobouk dolů, perfektně zvládnuto a těším se na příště. Určitě to pro všechny pořadatele bude mnohem větší pohoda. ( I když, z praxe, není to větší pohoda, jenom už máte menší očekávání.)

Do Zlína jsem ale nejela ani tak na přednášky, jako za rodinným zlatem, kolekcemi studentů. Dotek byl fajn, ale z ukázek mi bylo jasné, že tohle má ambice být jinou ligou. A taky že jo. A i když jsem hadříky mohla vidět jenom na ramínkách v backstage, už tak to stálo za to. Holky ukázaly, že Zlín, to klidně může být nová Praha.

Jako první svoji kolekci prezentovala Adriana Šatková. Podle všeho to nebyl záměr, ale použití zeleného syntetického úpletu a bílého pracího kordu, roláky, tvar bundy a sukně... to jsou 70's jak vyšité. Adriana se se svou kolekcí EVA trefila do aktuálních trendů a i když styling to spíše potlačil, tohle je fajn fajn. "Moje kolekce byla inspirována silnými ženami, až jsem se dostala zpátky až k první ženě Evě, do rajské zahrady. Je tam zobrazený proces, jak se první, nahá žena, začala oblékat. Je tam i silný prvek  dlouhých rukávů, který symbolizuje poctu silným ženám. Ženám, které toho mají na svých zádech až příliš." Říká ke kolekci Adriana.
         To důležité ale přichází až v druhém sledu. Velmi speciálním prvkem je použití oholené ovčí kůže. Je to vestička s vyřezávaným stromem poznání na zádech, ale hlavně, vypasovaná vesta na zip, která snad až připomíná zbroj. Jak se do jinak vegan friendly kolekce dostal takový materiál? "V kolekci mám věci, které jsou z pravé kůže, z ovčí kůže, kterou jsem si sama zpracovala. V okolí jsem našla ovčí farmu, kde kůže vyhazují. Tak jsem si je vzala, sama jsem je vyčinila, ošetřila, upravila." Adriana se odhodlaně vrhla do práce, která je náročná, smradlavá a s nejistým výsledkem, zachránila materiál, který by se jinak stal odpadem a mimo jiné, dala jinak easy kolekci zajímavou hloubku. Kde je, na cestě z ráje, ta chvíle poznání, ten bod, kdy už se musíme obrnit, zapnout zip a zahodit city, abychom přežily?


To Anežka Berecková představila kolekci lehkou, jako pírko ve větru. Lehounkou hedvábnou organzu s podporou z tylu a průsvitný šifon ozdobila ručně všívanými ornamenty z peří. "Mám hrozně ráda jemné, průsvitné materiály, takové lehké, ladné, trošku naivní, a hledala jsem nový přístup k materiálu. Peří jsem zvolila proto, že jsem z vesnice a každý tam chová nějaké kachny, slepice. K peří mám tedy snadný přístup a doma jsem ho měla dost a už dlouho jsem z něj chtěla něco udělat." I když to nebyl Anežčin záměr, v konečném výsledku je kolekce mnohem více taneční, než "venkovská". Kolové sukně, zavinovací šaty a dlouhá tunika, to všechno mi připomnělo spíše baletní sál, než dvoreček. Střihové řešení ale nebylo prvotním záměrem. Anežka k tomu dodává: "Nechtěla jsem dělat úplně rozevláté věci, protože by na nich peří nevyniklo. Když ale šijete polovypasované střihy, už je potřeba zapínání. A na jemných materiálech se nehodí zipy a zavinování je tak ideální řešení."  I když kolekce prý vznikla jen tak, pro radost a pocit, bez hlubší myšlenky, pokud rádi fotíte baletky nebo sami tančíte, mějte ji v merku. I bez hlubokého poselství je prostě moc hezká.

Barbora Mrňáková na Fashion Pointu prezentovala těžší kalibr. Někde tam, kde začíná a končí tepláky, se uzavírá kruh, hlavní střihový motiv kolekce. Kruhová sukně, kruhová mikina, kruhová vesta, dokonce i rukávy mají tvar kruhu, stejně jako šortky. Kruh s teplákoviny se uzavírá kruhem z pružného nápletu a aby to nebyla jenom kulatá nuda, Barbora přidala divoké tkaní z cárů materiálu. Z barev bleděmodrá, vanilková, meruňková, ale i klasicky černá, bílá a šedá, Barboře se povedlo vytvořit velký zmrzlinový extravagantní street s trochu haute couture feelingem. Inspiraci pro silnou a moc dobrou práci autorka našla až na samém konci světa.
            "Kolekce vznikla na základě mé cesty do Santiaga de Compostela, kam jsem podnikla pěší pouť. Když dojdete do Santiaga, je z něj ještě taková menší pouť, asi na pět dní, na místo které se nazývá Finisterre. To v překladu znamená konec světa. Je to mys, z kterého nevidíte nic jiného, než Atlantický oceán. Podle starodávné tradice poutníků je zvykem rituálně spálit oblečení, ve kterém jste absolvovali celou pouť na znamení zrození nového člověka, a pak už jen pozorovat západ slunce. A to bylo něco, co ve mě zůstalo, hrozně dlouhý západ slunce nad oceánem." Ve streetovém pojetí nejsou jednoduché geometrické tvary ničím novým, jak už známe třeba od ODIVI. Ani myšlenka kruhu jako slunce a jako koloběhu života není nijak zvláštní. Kompletní propojení, navíc s podílem ruční práce, to už zase tak obvyklé není. Jak se Barbora pustila do tkaní? "Chtěla jsem tkát z nití, tradiční technikou, a znázornit ten západ slunce. Ale na zkouškách to nevypadalo dobře a nakonec jsem se rozhodla pro jiné pojetí. Ten prvek už nenese nic konkrétního, jen kolekci doplňuje a oživuje." Tkané části jsou pro kolekci úplně zásadní. Ještě štěstí, že s tou tradiční technikou to nevyšlo. Tohle je bomba.


Vivien Babicová si nehraje na romantiku lehkost, ženskost ani náročné ručně vypracované detaily.
Repasované jeansy a náplety, trochu kousavý úplet a trochu moc tuhý oversized kabát, osobitá ready to wear kolekce se inspirovala pánským workwearem. Pohodová na styling a běžné nošení, drsná přesně tak, jak to single žena pro probíjení se životem potřebuje, ale ne nudně monochromatická a bez detailu. Vivien se inspirovala svým dědou, horníkem. "Kolekce je inspirovaná tvrdou prací v dole. Všechno vychází z pánských nadrozměrných střihů, které převádím do dámských a unisex modelů." Vivien pracuje s jeansovinou, potíraným plátnem a s detaily koženého zapínání. Zajímavá je i dekonstrukce úpletu. "To jsem odpárala staré náplety z mikin a ze svetrů, a přišila na nové kusy. Náplety už byly zničené a  vyšlenka vychází z toho, že v minulosti lidé na práci v dole nosili pod pracovní kombinézu běžné oblečení, které už ale bylo zničené a nehodilo se na veřejnost." Zatímco tak jiný zlínský odrozenec Honza Černý pracuje s pracovním oděvem jako s čistou, novou, tuhou a nažehlenou uniformou, Vivien Babicová vnímá pracovní oděv mnohem více jako kroj, do kterého si každý nositel vnáší vlastní prvky, vlastní detaily, který se dědí ze dne na den a mění se každým novým nošením. Baví mě ten hrozně aktuální, autentický sustainable přístup, vycházející z tradic.


I třetí kolekce byla tvrdá. Gabriela Petrová pracovala s vlněnou tkaninou a nápletem, s odstíny šedé a drobným kárem (jak se tenhle vzor odborně jmenuje?) Jednoduché až minimalistické tvary, ale i ženský objem rukávů, váha oděvu a pevná konstrukce a dojen odtrženosti, opuštěnosti, samostatnosti, někde na hranici mezi zoufalým osaměním a odhodlanou vnitřní silou. Brnění které potřebuju. Ale proč je tady ta růžová kožená páska a ta prapodivná stříbrná spona, která z tvrďáckého kabátu pro silnou ženu dělá bubi přehozík? "Ve své kolekci jsem se inspirovala subkulturou grafiti, po stránce vizuální i filosofické. Snažila jsem se do toho nahlédnout víc a zpracovat v širším rozsahu zásah ve veřejném prostoru. Oděv symbolizuje šeď současných ulic a kožené barevné pásky symbolizují zásah writera, tagy. Zároveň jsem kolekci doplnila o  hliníkové přezky, které odkazují na chromové spreje, které se dodnes vyrábí z hliníku." říká k inspiraci Gabriela. Šedé bloky, to dává smysl. Odkud ale ty nadnesené tvary? "Co se týče střihu, tak jsem u většiny věcí vycházela ze střihu klasické 80's  šusťákovky. Její prvky a řasení a členění jsem převáděla do jiných materiálů." Dorává autorka a já na to říkám, ano, více! Ale proč mají spony právě takový podivný tvar a proč růžová? "To vycházelo z toho, že moje kolekce má název TOY a to prostřední O má takový šišatý tvar, ze kterého vyšla i přezka. Původně v kolekci bylo více barev kožených pásků, ale nesedělo mi to. Postupným odebíráním tak zůstala jen růžová." U modelů, kde jsou pásky variabilní a volitelné, je to ještě únosné, ale kabátek, na kterém jsou pevně, chudák zapadl do kategorie "grafiti na zastávce Bukovec Škola". Škoda ho. Ostatně, do veřejného prostoru a čistých ploch betonu se přece dá zasahovat i sofistikovaněji a uvolněněji, než dalším sešněrováním pevnými koženými pásy a pravidly. Trochu mi chybí kontrast a experiment.

Kdo že byl poslední třešnička na dortu? Katarína Chválová a Merry Cherry, jednla z nejlepších kolekcí, jakou sem v poslední době naživo viděla. Nebezpečně barevná, nebezpečně hravá, nebezpečně nepředvídatelná. Po všech těch tlumených barvách je to výbuch emocí, je to ta holka co jsme jí kdysi byly, ta, co si nacpe plnou pusu třešní a nechá si šťávu téct po bradě a krku a prsou, a když to nečekáš, skočí za tebou z větve třešně ne jako kočka, ale jako obratný pytel brambor, a labužnicky se svalí do trávy. Katarína je hravá, ale na nic si nehraje, je to tak autentické a tak živé, jako vzpomínka na šťastný letní den.
                  Co o kolekci říká autorka? "Předtím jsem se zabývala udržitelnou módou a recyklací a zjistila jsem, to je těžký, uzavřený kruh. A tak jsem si chtěla odpočinout, odvázat se, udělat něco pro sebe. Protože kolekce předtím byly barevně tlumené, chtěla jsem něco nového. A v hlavě jsem si vytvořila fiktivní postavu Merry Cherry, která miluje třešně, krade je, lepí se na ni, na ruce a oděv." Katka si pohrála i s materiály. V kolekci používá vlněný úplet i lax, elastický tyl a hlavně třešně. "Velmi ráda experimentuju, třešně jsou vytvořené vakuovačkou a můžou se chemicky čistit." Informace o čištění je super zpráva, protože tahle kolekce je sice mimo hlavní trendy, ale rozhodně must have. A že se autorce její probyznys přístup, kdy promýšlí materiály až do praktického použití vyplácí? Už teď má objednávky na některé modely a vypadá to, že myšlenku bude ještě dále rozvíjet. Těším se. Hrozně. A vy můžete taky. Už zítra bude Merry Cherry k vidění na akci v Popup galerii Czech Fashion Council v Praze.

Fotky z módní přehlídky můžete vidět na FB události Fashion Point Zlín

Děkuju, bylo to hrozně fajn. A ten gyros u podchodu, ten vám fakt závidím!





Autenticita II - inspirace

Inspirace není v papírech. Je ve vzduchu.

Včera jsem dostala vyhubováno. Neznám nejnovější trendy, jak teda můžu něco kritizovat? Pokud je kvalita kolekce určena jen tím, jestli hluboce reflektuje nejaktuálnější estetické tendence, pak skutečně nemohu posuzovat, pokud tyto tendence, trochu akademicky, neznám. Smíšené emoce z dobře mířené zpětné vazby jsem utopila v locích vody přímo z kohoutku, v pivě, v oranžové mlze, ze které se přes špinavé okno kaledioskopicky zjevovaly černé krajky stromů, stožárů a konstrukcí. Utopila a na povrch jako olej vyplavala moje realita. Všechno to viděné a cítěné je pro mě důležitější, než detailní odkazy na práce světových stylistů. Móda a inspirace pro mě něčím mnohem víc organickým.

Zelené oči, s tenkým čistě hnědým kroužkem kolem panenky. Spodní víčka zbarvená do odstínu lila. Zčervenalé akcenty kloubů prstů. Tři svislé vrásky mezi obočím. Skládající se křivky spoutané kůží ženského těla. Plné, kulaté rty barvy malin i rty jako tenká šedivá jizva. Zelenkavé žíly prosvítající předloktím. Modřina. Pohřební věnec s rudými karafiáty, čistě zelený zátěžový koberec, zbytky barevných balonků všude kolem. Petržel s křišťálové sklenici, na plastové dečce. Plátek uzeného spadl na nárt v černých lodičkách.

Pachy, barvy, kompozice, zvuky.

Ležela jsem na zemi, v absolutní tmě, podlaha vibrovala beaty z klubu o patro níže. Cinkala tramvaj, zadunělo auto. V potrubí kdesi za hlavou, kapání, zrychlující kroky na chodbě za stěnou. Autentická zvuková kompozice, očištěná od dalších vjemů. Je to jako intenzivní lidskost horkého večera, pachy špinavého václaváku, lidí, věcí, zvířat, jedů, všechno v jednom.

Inspirace se rodí offline. Tam, kde se obličej pokryje vrstvou prachu a ten se potem slévá do vrásek. Ve světě odřených kolen se detaily kumulují stejně přirozeně, jako se větví strom nebo usazují sedimenty. Barvy si konkurují a nakonec, vybledlé sluncem, ladí. Inspirace vychází ze součtu nahodilostí. Právě proto jsou největším zdrojem inspirace, milovaným i nenáviděným, všichni ti puberťáci na instagramu, subkultury, ulice. Jejich styl, jejich chování, jednání, jejich detaily, to všechno, co nás tak fascinuje a co chceme nazvat trendem a někam to zaškatulkovat, je výsledek sbírky drobných zkušeností, zážitků, potřeb a emocí. Vztek a snaha odpoutat se od konvencí je náboj a energie. Všechna ta fascinující špinavá realita, všechno to, čeho se kdekdo štítí.

Mošus, pižno, je jen značkovací látka zvířat, obstřikujících rohy svého teritoria, součást parfémů. Kdyby voňavkář jen bloudil květinovou zahradou, nikdy by tuhle příměs nepoužil. Sterilní a čistý fashion svět se dotýká života jenom skrz party, drogy a chlast. Sex a exotické dovolené. Student jede vlakem, a místo, aby vnímal tep spojů kolejí, špatné odpružení, lepkavost koženky a stínování prachem a špínou v jejich pórech, horký pach žhnoucího topení, vnímá jen zprostředkovanou realitu skrz fotky na tumblr, pinterestu, instragramu. A považuje pak svou kolekci, inspirovanou sterilním globálním materiálem, za světovou.

Inspirace je organická, je ve vzduchu, jako je ve vzduchu popílek a prach a pach ozonu který se usazuje ve vlasech, jako se vzduch plní zlatem přicházejícího jara. Jsou tací, kteří se intuitivně zapasují do trendů bez toho, aby je sledovali. Takoví, kteří predikují barvy, tvary, náladu, bez toho aby trávili hodiny hledáním na internetu. Inspirace skrz setkání s opilci ve vsetínské nádražce je jiná než ta, kterou zprostředkuje fotografie týž lidí na internetu. I přesto, že u obhajob se hloubka může jevit stejná, je to stejný rozdíl, jako se pod povrch dostat pomocí bagru a rypadla a jako spustit se do jeskynního systému. Ve výsledku rozdíl rozpozná každý, kdo má podobnou zkušenost.

S módou jsem se seznamovala postupně. Nemám žádné formální vzdělání. Myslela jsem si nejprve, že všechno je v Burdě, že všechno je ve Vogue, že všechno je na internetu. Ano, je dobré vědět co se děje. Že zase frčí 70. léta, to, co mám v Pramech pod postelí. Ale bez vlastní zkušenosti, je to jen iluze, je to jen fake. V reálném světě má každý detail svůj původ, svůj důvod, který na lesklém obrázku není snadné rozklíčovat. Kde není jednoznačná intenzivní myšlenka, tam není jednoznačně intenzivní sdělení a kde není intenzivní sdělení, je to buď soubor jednotlivostí, nebo obyčejná konfekce nebo i kýč. Proto si spousta návrhářů, byť za na svůj styl práce vynikající věci, neodnese zlatou sošku. A proto jsou tak úspěšní lidé, jako je Petra Ptáčková. Lidí, kteří se nebabrají v tom, co je trendy, ale jedou si svou vlastní cestou.

Ještě jednou, móda a inspirace jsou pro mě organickou záležitostí, stejně jako styl. Řídím se pocity a intuicí a často mám větší zážitek z cesty na show, než show samotné. Irituje mě fast fahion oblečení v obchodech, bombastické proklamace, přetvářka a tiskové zprávy plné superlativ. Mladí a dynamičtí lidé mě fascinují jen do té míry, dokud nejsou karikaturou sebe sama a prázdnou kopií něčeho, co sami snad ani nepochopili, jak a proč funguje. Na druhou stranu, vážím si i těch nejobyčejnějších projevů autenticity, i těch posledních venkovských metalistů nad desátým pivem. Protože jejich estetika, včetně hádek o hokeji a diskusí o rekonstruování podlah, je silnější než ta z instagramu.

Lajf. not lajfstajl.

Ps: Jdu škrabat malbu v pokoji, pokrýt se prachem a jako archeolog objevovat vrstvy barev, omítek, sádry a válečku, které po sobě zanechaly předchozí generace. Je to super práce. Špinavá. Nejprve jsem si myslela, že nechám jednu stěnu raw. Ale... vychází to ze mě, z pokoje, ze stěny a domu, nebo to je jenom reakce na dobrý pocit z hipstersky zařízených hospod? Chci to kvůli sobě nebo kvůli jiným, abych se mohla cítit jakou součást komunity?








Kaliko a špendlíky

Bylo mi asi 10 let. Stála jsem na židli uprostřed pokoje už deset minut a nesměla se ani pohnout a skoro ani dýchat. Kolem mě kroužila babička jako sup nad stádem a tu do rukávu, tu do zadního dílu, tu do límce, píchala do mě špendlíky. Škrábalo to, škrtilo. "Nevrť se!" Nudila jsem se a začínala být opravdu naštvaná.

Jednoduchá, vypasovaná bílá halenka, snad z moc hezkého polyesterového žakáru, už v tu chvíli byla jedním z nejméně oblíbených kousků mého šatníku. (Vždycky když jsem si ji měla obléknout, vybavilo se mi škrábání špendlíků na zápěstích a ten hrozně opatrný a nepříjemný a píchavý proces svlékání našpendleného kusu.)

Rozhodla jsem se tehdy, že takové utrpení už nikdy nepodstoupím.


... A tak tu stojím, už tři hodiny. Pod nohama bílý kobereček, lodičky jsem s úlevou odložila. Kručí mi v břiše a zavírají se mi oči. Před zrcadlem poslušně zvedám ruce a otáčím se, aby slabé světlo ukázalo všechny nedokonalosti, na kterých visí dva páry očí. To vynikající čerstvě pražené kafe už snad ani nezabírá. Zív.

Jak jste si mysleli, že vznikají kolekce módních značek?

Eva Vontorová pod značkou ether vstupuje do šesté sezony. Eva rozjela značku jako brand luxusních kožených doplňků a v roce 2013 v kolekci Itiniera přidala i prvních pár kusů oblečení. První kabáty z chlupaté kůže ještě pracovaly s motivem stužky, o to více překvapila druhá "oděvní" kolekce. A až se mi nechce věřit, že už je to tak dlouho co spatřila světlo světa stále aktuální Alia.  Design postavený na kombinacích textilu různé gramáže a na detailech, skvěle zapadl do trendů a to už vůbec nemluvím o ultimátních kvalitách kolekce "rohatých" doplňků. Z přehlídky v budově právnické fakulty jsem odcházela se spokojeným úsměvem. (ether se vyvíjí zajímavým směrem silné sofistikované a spíše minimalistické divnoestetiky. Jestli na začátku byla obecně hezoučká chlupatá psaníčka, dneska se jedná o statement doplňky se silným výrazem a nekompromisním tvarovým poselstvím.)

Tím, jak se už dlouho motám kolem a značku ether vnímám jako nedílnou součást scény, nikdy jsem moc neuvažovala nad procesy, které za tvorbou stojí. Prostě tady je nějaký kvalitní a profesionální výstup, takže se dá čekat, že i všechno další kolem bude stejně světové. Proto mě moc nepřekvapilo, když mi napsala Lucie Komárková (které jsem na základě zkušenosti s její kolekcí nabídla možnost fitovat střihy na mě) napsala, jestli bych neměla čas na krátký fitting. Moje proporce nejsou zrovna modelkovské, přibližně odpovídají velikosti 38. A tak jsem do ateliéru ether přišla s tím, že prostě jen nějaká slavnější osobnost pro kterou se tvoří něco úžasného a má míry jako já, nemá čas přijít osobně, a tak ji u špendlení nahradím. A ono ne. To, že jsem "body" pro dámskou kolekci, jsem opravdu nečekala.

Většina laiků vnímá práci módního návrháře ve třech krocích. První je skica, dále je to samotné šití a nakonec prezentace hotové práce. Trochu to vychází z PR značek a prezentace těch vizuálně zajímavých kroků. To je fajn. Na druhou stranu, úplně z toho vypadává dlouhý a nijak závratně produktivní proces "vymazlování".

Skica je jedna věc. Podle skicy vzniká technický nákres. Podle technického nákresu základní střih. Podle základního střihu kaliko. Kaliko se fituje na figuríně, do tvaru základního modelu. Základní model z kalika se obleče na "body" modelku a na ní se upravuje, stehuje, dále stříhá, řeší se proporce. Souběžně s tím se řeší materiály, ze kterých bude výsledek ušitý, podle jejich tuhosti a vlastností se dále pracuje s kalikem. Až tehdy, kdy je testovací model vymazlený do posledního detailu, vytvoří se podle něj finální střih a ušije se model z luxusní látky, který nakonec, s velkou slávou, předvedou dlouhonohé krásky na mole. Profi značky mají vlastní "body" modelky speciálně vybrané tak, aby přesně zapadaly do velikostních tabulek. Pro tuhle práci není důležitý krásný obličejík, ale svatá trpělivost, milá povaha, odolnost a ty správné míry. Jak říkala slečna která pracovala jako body pro Lanvin, jsou to dlouhé hodiny stání na podpatcích na podiu, občas teče krev (nesmíte se bát ostrých předmětů jako jsou nůžky a špendlíky) a někdy je prvotní vize zobrazována z hotových věcí. Věcí, které stylista vyhrabal kdovíkde a opravdu se nechcete ptát na to, jestli smrdí po mrtvole, nebo to je jenom první dojem.

Svoje "body" má i veganská značka Ragwear a je to tak důležitá věc, že jsem měla dojem, že i základní a běžná. Na panně už přece dnes montují jenom domácí švadlenky a studenti, kteří nemají žádné ochotné kamarády nebo spolužáky. (A asi čtyři malé značky, které znám hodně zblízka.) Zkrátka a dobře, nečekala jsem, že i v ether zatím využívali jenom vnitřní zdroje. Jenomže do MBPFW zbývají dva týdny a jestli máte pocit (jako já) že jste trochu ve stresu, pak jste neviděli co se děje v dílnách. Je třeba každé ruky, každé jehly, každého špendlíku. Do Prahy se stahují studenti z Plzně a ze Zlína, na intenzivní stáže. Aby jako "body" stál kdokoli schopný držet jehlu, to je nesnesitelné plýtvání pracovní silou a časem. Není čas na hrdinství.

...po čtyřech hodinách fittingu ještě nejsme na konci, ale v koncích se silami rozhodně ano. Asistentce vypadávají špendlíky, na které nedokáže zaostřit, návrhářka už nemá sílu sledovat detaily a mě by asi neprobrala ani jehla zapíchlá do boku. Povedlo se nám ze základní čisté bílé věci vymodelovat reálně fungující oděv. Teď je  půl deváté večer a inspirace a invence klesla na nulu. Jsem mrtvá, ale mám neuvěřitelně dobrý pocit z toho, že se můžu aspoň pasivně podílet na kolekci. Předběžně se domlouváme na dalším rande, co nejdříve to je možné, čas se krátí a všechno musí být skvělé.

Po tom co jsem viděla v dílně ether a co jsem měla na sobě můžu svědomitě a upřímně říct, že na přehlídku na MBPFW, která bude 18.3. v 18:00, se těším jako malý jarda. Bude to bomba. Nenechte si to ujít :-)

PS: Pokud byste se značce ether chtěli přiblížit víc, máte čas celý den v pondělí 21. března a umíte anglicky, kontaktujte info@ether.cz

PPS: Pokud jste návrháři, nestyďte se říct si o pomoc. Fitovat na živém těle je normální. Pokud máte odvahu být "tělem", konfekční velikost mezi 36 a 40 a výšku mezi 173 a 178 cm, kontaktujte svého lokálního módního návrháře nebo oděvní značku. Dost možná nikoho nemají a budou rádi za každou pomoc. Sama jsem si už "odestála" jednu maturitní práci,  a kdykoli je třeba, chodím dělat "pannu" do Lote. Tak, jako si sami neumíme pořádně podrbat záda a co je špatně na botách nezjistíme, dokud se v nich neprojdeme, potřebují i návrháři vidět svůj model v pohybu a ze všech stran. Jen tak mohou vznikat krásné a funkční věci. :-)

Ilustrační foto tady

Dotek Zlín. Příliš levné pro bohaté, příliš drahé pro chudé.

Do třetice, Zlín.

Zlín, Berlín východu. Východ světa. Vesnice, co je město, město, co je vesnicí.

Kde jinde je charitativní fashion show v sále hotelu, s důsledně kuřáckým barem v předsálí a jednou naštvanou šatnářkou, která za kus kasíruje desetikorunu?

Kde jinde lidé před přehlídkou spořádaně čekají ve frontě jako u pokladen, aby se pak, uvnitř, divoce probojovali k neoznačeným místům? Kde jinde nejsou hostesky ani jména na židlích, ale vyrážené hlasovací kartičky, víno v neomezeném množství a lahve perlivé vody?

Zlín. Město zázraků.

Fashion Show Dotek začalo tak akorát, po usazení těch, co měli sedět, tak nějak, s krásnou moderátorkou v popředí. Zrzavé vlasy, podpatky, cullotes, měkká slovenština, mikrofon a papír. "takme všetci študeti boli z jej krajiny"

Jako první představila svou kolekci "Je mi dobre" Nikola Gurková. Nikola studuje design oděvu už čtvrtým rokem a i na střední škole se věnovala uměleckému oboru, takže rozhodně není začátečník. V PR rozhovoru k fashion show o svých představách o budoucnosti říká: "Mám sny a tie sú v podstate veľmi jednoduché, netúžim po ničom veľkolepom. Chcem len ďalej tvoriť odev a prekonávať svoje limity." "Je mi dobre" je barevná, holčičí RTW kolekce, která v sobě odráží fasht fashion trendy a nebýt nekonvenčních materiálů a kreativní fazony, byla by to celkem nuda. Vážně. Když si s týdenním odstupem snažím vybavit jednotlivé prvky, vnímám spíše dívčí celek a pestré barvy. Nebýt poznámek, zapomněla bych na to, že Nikola použila na topy chlupatý materiál (a to i na límeček, super, super :-) a až na druhý pokus si vzpomínám na úžasné kulaté, velké a otevřené fazony na kabátě a vestě, které jsou vydařené, krásně zpracované. V něčem takovém by mi taky bylo dobre. Kolekce Je mi dobre vychází z posledního Nikolina roku a je dozajista od srdíčka. Kritizovat věci, které jsou niterným odrazem duše, není hezká práce. Kromě vyjádření lítosti nad tím, že fazona nebyla více rozvedena že se motiv skutečných větviček zasekl na dvou kusech, mohu říct jediné. Nikola Gurková si velmi pravděpodobně splní svůj sen. Kdyby však chtěla být návrhářkou pro zajímavou značku a nebo si založit vlastní značku, byla by před ní ještě velmi dlouhá cesta plná výzev.

Ani Iva Klementová není v módě žádný nováček. Ve Zlíně sice studuje prvním rokem, ale ještě coby studentka oděvného dizajnu v Trenčíně vyhrála v Signal Fresh Fashion Contest prezentaci své kolekce na Fashion Live! 2014 v Bratislavě. Ivy (nebo taky Ivany) rozhodně není plný internet a k dohledání jsou jenom tři její kolekce. (Dvě velmi dobré!) Bohužel pro nás, návštěvníky show Dotek, je ta nejnovější s názvem "primitiv" jendoznačně nejslabší. Výsledkem pokusu "nepřemýšlet nad tím"je pět modelů které ukazují, že přemýšlet je prostě třeba. Kolekce zklouzla do flerovského street-handmade kýče a surrealitická aplikace na zádech ani neobvylký motiv stopy to nezachránily. Použití kontrastních barev je vždycky rizikové, černá v kombinaci s oranžovou jsou už hodně nebezpečný terén a když už dojde na takový extrém, jako je kontrastní lemování... to už není móda. To je módička která si zaslouží tleskající smajlíky na Fleru.

Lukáš Krnáč o své práci připravil dlouhé povídání. Pokud vás zajímá rozhovor přímo s autorem, TADY ho udělala moje skvělá bývalá spolužačka Veronika Benešová.  Pryč ale od odhodlaného mladého muže, zpět ke kolekci na Doteku. Řeči se vedou a voda teče, semestrální práce Identity vycházela z lidskosti jako přirozeného, potlačovaného stavu, o ochlupení, odhalení a trapnosti při svlékání. O kolekci se nedá říct vůbec nic špatného (teda, pokud nejste vegetarián, nebo vegan). Kůže, kožešina(recyklovaná) a dokonalé zpracování včetně zapojení těžkého, technického PVC, to samo o sobě je moc fajn. Minimalistické linky, ale důkladný a jednoznačný detail, tak to má být. I styling a kombinace šitých ponožek s basic kousky neruší a je to styling, ne jenom realizace prvotní skeče. Jak je teda možné, že jsem z toho nijak moc neslintala, nebyla nadšená? Možná už jsem po dlouhé zimě unavená neutrální barevností, možná ani sama nevím. Identity je dobrá kolekce. Moc dobrá. Vlastně jedna z nejlepších svého autora. A stejně jí něco nedefinovaného chybí. Možná vztek a vzdor?

I výkon Romana Častulíka, se kterým jsem si o jeho kolekci i osobně povídala, ve mě nechal zvláštní pocit prázdnoty. Romanova kolekce se jmenuje Kafe a cigára, a vychází z něj samotného. tak nějak. Béžová, šedá, černá, nedokonavý kontrast, půlení sak, vrstvení, uvolněná linka nadměrné velikosti, šířky a délky, vlna, krep, měkká a uvolněná vazba bavlny. Vypracované široké kalhoty doplněné o různé druhy topů, od poloviny saka, přes košili s vázačkou až po plášť a "něco-jako-hromada-co-zbyla-v-koutě", to všechno, včetně zahalených obličejů a klobouků vlastně známe z jiných značek a nepřináší to nic nového. Roman je stejně jako jeho kolega Lukáš akční mladý muž s velkými ambicemi, takže ke kolekci nechal vyrobit i parfém. Ale zásah do mého srdce se, opět, podivuhodně nekonal. Je to opravdu originalita, nebo mám před sebou dalšího "superborce Macháčka"? Promyšlený styling, díky kterému jsem si kolekci pracovně pojmenovala "Mondénní nepraktický Mexičan", mě dovedl až k tomu se autora zeptat. Roman mluvil o neupravených polotovarech klobouků z Tonaku, o použití velkých kýčovitých retro knoflíků. O tom, že jeho styl je mnohem více glam-punk, než nějaká jakože avantgarda, o tom, že následující kolekce bude, no, barevnější. Ulevilo se mi. Ale stejně. Je to taková malá myška, hochu, nevím co tomu chybí, ale něco to je. Jdi více do hloubky, více pod kůži, než budeš tak intenzivní až to bude bolet, nepouštěj se do velkých kroků jakou jsou parfémy, filmy a vůbec. Můžeš být hodně dobrý. Neuspěchej to.

Jako poslední svoje věci prezentovala Magdalena Mikuličáková. A já jsem se konečně mohla rozzářit štěstím. Tahle holka se rozhodla, že bude studovat to, co ji baví. Filosofii na "Masárně". A tak dlouho se kýči a estetice věnovala v teoretické rovině, až už nebylo zbytí, než se přesunout do roviny praktické. No.1 je její první kolekce a je to, no, prostě boží. Koně, satén, růžová, volány, průsvity, velké tvary, wow. Na kolekci je nejen barevně vidět, že Magdalena strávila nějaký čas na stáži u Terezie R. Kladošové, která s kýčem zdatně pracuje. To se ale nijak nevylučuje a pokud je patrná nějaká podobnost, pak jde jenom o přístup a o přirozené ovlivnění žáka učitelem. Magdalena je svá a módu nedělá jen tak, po povrchu. Doufám, že se jí nedostane předčasného vyhoření a zklamání, a že se co nejdříve setkáme s dalšími a dalšími oblečky. Tahle holka má na to být na globální úrovni a vyplatí se ji sledovat.

Potom co jsme všechny autory ocenili potleskem a došlo na základní sdělení dojmů, nastala druhá část večera, dá se říct že ta důležitější. Fashion Show Dotek je především charitativní akcí. Prezentace studentů je jenom cesta jak nalákat návštěvníky na následnou dražbu, na podporu centra Dotek ve Vizovicích. Bohužel, přestože studenti se snažili a z látek, které zdarma dostali od Evi látek a od Milety Hořice vytvořili opravdu hezké věci, úspěch se nekonal. Určitě to nebylo vyvolávací cenou. Ta byla 1000 Kč na všechno, a i když basic bavlněné overaly asi tu hodnotu v zásadě neměly, na pultech obchodů by se stejně nikdy neobjevily levněji a navíc byly jenom tři. Určitě to nebylo ani tím, že by studenti připravili nenositelné modely. Právě naopak. Z nabídky by si vybral každý. A přece se ten nejkrásnější piškvorkový kabát od Lukáše Krnáče vydražil za méně než 5 tis.

 Seděla jsem v první řadě a pozorovala tu všeobecnou pasivitu. V peněžence sotva na lístek domů a na účtě ani ne na nájem. Kluci fotografové se dokonce rozhodli koupit si šortky spolu, napůl. A zbytku publika to bylo v podstatě jedno. Téměř polovina modelů se prodala za těsně víc než vyvolávací cenu. Rána z milosti. Styděla jsem se a divně se cítili i sami autoři. Jak je to možné? Vždyť minule to tak krásně šlo? To lidi, když už, nechtějí přispět ani na charitu? Když už jim nejde o oblečení, když je design nezajímá? Možná to bylo tím, že právě probíhal univerzitní ples, a všichni důležití na show chyběli. Možná... nevím.

Byl to rozpačitý konec show, který ale nakonec zachránilo rozlévané víno a super společnost. Jmenovitě si poděkování zaslouží Tereza Otáhalíková, Jan Černý, Kuba Feranec, Michaela Hriňová, Tomáš Gál a mnozí další, díky kterým to byl pěkný den.  A pak samozřejmě Fashion Map, která mě do Zlína vyslala.

Tak, zase příště. (Někde jsem zaslechla, že 12.3. se něco koná?)






PS: autenticky

(pokračování Fashion Talk Dotek ve Zlíně)


není to hezké
je to špinavé
trochu to smrdí
jako propařená noc
zapomenuté víno
politá oschlá buchta
je to fascinující

autentické

trendy


Seděla jsem u stolku otočená zády k pódiu a snažila se rychle splnit požadavky na kvalitní text o developerském projektu. Studenti designu už prořídli ale dobře se bavili a pojídali dortíky a popíjeli flat white. Mi kručelo v břiše, rohlík v kapse kabátu hozeného pod stolem a už žádný rozpočet na kafe nebo vodu. Nenápadný chlapík v černém na pódiu byl trochu zmatený a bojoval se zapojením techniky se stejným sebevědomím, jako to dělávám já, když mám jít s kůží na trh. Prostor kavárny nadržený a zvědavý, jako před třetím rande. Blik, cvak, příjem, obrazovka sepla, došla baterka. znova. Tak aspoň hudba, podkres, to je tohle a tohle, boží, určitě to sledujte, rychlá slova jako déšť na plechové střeše, nervózní tanec. A já se za obrazovkou snažím napsat první odstavec "o projektu" šťavnatěji a dynamičtěji. Peter Šagát.

Komunikujte, mluvte, buď a nebo, duální svět, řád nebo anarchie, světlo nebo tma, vyber si hned, a znova, než slovo dojde do mozku, přichází další, ale modří už vědí a vykřikují a prezentace odtéká jako řeka.

Jako když se roztrhnou korále na posledním schodě, slova vznikají, zazní a mizí ve sklepě podvědomí. Slova, obrazy, asociace, propojení. Flow se valí kolem a strhává sebou co není pevně ukotveno, v zákoutích mysli tvoří vakuum, ve kterém se z prostého nedostatku rodí inspirace. Notebook leží pod stolem. Lapám po dechu. Není čeho se chytit. Naopak. Pustit se, zahodit kontrolu, splynout. Některé věci není možné zachytit do rukou. Popsat konkrétními slovy. Některé věci nevíš. Jenom cítíš. Prostě víš.

Autenticita. Ošklivost, osobitost, podivnost, vlastní mytologie, DIY. Konec krásy, konec tvaru, konec rozdělení, všechno je vším a každý je každým, všechno je společné, zmizelo soukromí, zmizel starý řád. Hadi, a opulence, monterky a surovost. Brutální růžový třpytivý svět plný zlata a rapu, opačné spektrum, vlasy strojkem a boj za sebe sama, rukama, tělem, skinheads.

Studenti jsou ztracení, rozpití v záplavě vody, jako akvarelová linka pod zvrhlým kelímkem. Kontury mizí, zůstává pocit. Všechno je možné, všechno je nemožné, nejde odmítnout žádné stanovisko, všechno přijímáme, abychom se posunuli dál, selfhacking místo cílevědomého trvání na chybách. Jím rohlík. Terezka Otáhalíková je nejistá, jak vím, že její práce je trendy, kdy ona sama si nepamatuje ani polovinu klíčových slov? Drobky padají na zem, pod trailové tenisky, ojeté vyhrnuté jeansy. Prostě vím, cítím. Kouzlo chaosu. disko zelená. "té firmě pantone nevěřím". To já nikdy.

Life, not lifestyle.

A najednou byl konec, všichni se zvedají, než jsem si došla do batohu, zmizel můj stůl a věci se přesunuly jinam. Servírka mi sebrala židli zpod zadku. Venku padal sníh s deštěm, intenzivní hnusně, zase ta architektura, zase ten Zlín.

Being real.

Seděla jsem v ateliéru, mezi látkami a modely, za obrovským oknem kouzelná změť bílé, černé, šedé a cihel. Maté a hrnek plný drti, zelenkavý úlomek plexi může být i náušnice (dobře, až takový magor nejsem), pletení a zabíjení času online. Líčení odešlo pryč, kolem se motali všichni speakeři a prohlíželi práce studentů, seděla jsem jako v průhledné kouli, neviditelná. K večeři chipsy a čokoláda na stravenku v bille, do fronty na šatnu, mezi princezny v šatech, s krosnou na zádech. A pak je po přehlídce, po show Dotek. Mám svůj přístup k práci, někde mezi punkáčem a šprtkou a stydím se za něj čím dál méně.  "Hele, jsem si všiml, co sis to celou dobu tak psala? To jsem ještě neviděl, to dělají jenom zahraniční editoři..." "no, jsou to, popisky, co není vidět na fotce, detaily, materiál, že to je chlupaté, jak je to sešité" "aha, a my se asi neznáme? Nebo?" "Asi jsme se někde už viděli, možná." "tak se ještě potkáme, někde"

Honza mě pozval na gyros ve stánku. S krosnou na zádech, mrholí. V místním klubu hraje Orbit, vstup je stovka a chtějí občanky. Za oknem jak v akváriu single Tomáš a úžasná Michel. Sorry, nemám na to prachy, jdeme dál. Prostor se přizpůsobí, když jsi sám sebou, šaty nebo monterky, krosna nebo psaníčko, vyrvat židle ze skladu a hned je dvacet míst. Víno na půl, čekání na vlastní představy, zakouřené, bílé podzemí. Únava i její opaky stoupají do hlavy, do končetin, do očí, každému podle jeho gusta, jsou dvě ráno. Muži do žen hučí svoje rozumy, v tradičním námluvním tanci. A naopak.

Oči mě štípaly dýmem, připili jsme si, víno jsem vypila. Byl čas, to zabalit, snad kolem třetí. Využila jsem vlastní střízlivosti a opilosti jiných, potočila Terezkou jako s malým dítětem, zvedla jsem Honzu do vzduchu, byl překvapivě lehký na tak vysokého chlapa. Ani nevím, co jsem řekla na odchod. Námluvní rozhovor s charismatickou ženou byl přerušen. Pro polibek na hřbet ruky, pohled do očí. "Ještě se někdy potkáme." "Určitě."

PS



Idealistický talk


Sešla se takhle v pátek dopoledne, v jednom nevelkém městě, skupina módních idealistů. Sešli se, aby si povídali za cizí prachy, a co hůře, aby ty své naivní sluníčkářské ideály šířili dále, mezi dosud nezkažené studenty. Být tvrdý obchodník, který jde jenom po penězích, vstává mi z toho chlup mezi lopatkami. Ale že jsem naladěná stejně, musím konstatovat, že Fashion Talk Dotek, který proběhl v pátek ve Zlíně, byla vynikající akce. Opravdu. 

Talky a přednášky jsou vždycky trochu rizikové akce. Každý speaker to může pojmout jinak a pořadatelé málokdy drží akci tak pevně v rukách, aby se nezvrhla třeba v zběsilé selfpromo nebo naopak, aby nezhasla jako svíčka s krátkým knotem. Pořádání podobných akcí je spíše nevděčná práce a tak klobouk dolů před každým, kdo se do takových podniků pouští a ještě se mu daří uspokojit náročné publikum. U fashion talků to platí dvojnásob. 

Cesta do Zlína z Prahy je celkem dlouhá a zahrnuje minimálně jeden přestup. Přiznám se, že když jsem si večer vyhledávala spoje a nastavovala budík na 4:30, trochu mě to těšení se na nové zážitky a staré známé přešlo. Jo, mám cit pro povinnost, slíbila jsem to, zatím to ale vypadá jako pěkná pruda, sama v cizím městě a ještě k tomu nasucho. Při dvou přestupech, těsné návaznosti a zpoždění vlaku to zároveň jsou i trošičku nervy. Ale i když mě hned na schůdcích regionovy ve Zlíně Střed místo konfet zasypaly kapky deště a rozhodně nebylo teplo, v čekárně nádraží jsem při dolování deštníku v krosny potkala stejně zmatenou Olo Křížovou. Dobré znamení. Jsem na správném místě a nejsem v tom sama. 

Zlín je, díky přístupu svých obyvatel a investorů, nádherné město dokonce i když padá sníh s deštěm, máte hlad a bažíte po kafi. Pan Baťa to měl v hlavě srovnané a jeho následovníci naštěstí pochopili, jaký mají v místní architektuře poklad. Velkorysost a až megalomanské pojetí prostoru dokázali udržet i soudruzi v Gottwaldově a lidovou tvořivost se povedlo udržet na uzdě i po převratu. A tak je Zlín vlastně promyšlenou soustavou různě poskládaných kvádrů v šedé, bílé, černé a cihlové. Kvádrů, které se tyčí na pozadí oblých kopců a v pátek konkrétně i na pozadí šedého nebe, bílých oblaků páry z chlazení, křehkých větví holých stromů, tenkých linek kandelábrů a napájení pro trolejbusy a pohybu spěchajících lidí v nepříjemném mokrém sněžení. Všechno má své místo, statika a dynamika, velké a malé, oblé a ostré, strohé a organické tvary. Včetně obchodního domu a panelákového sídliště na kopci, gyrosárny, parku, semaforů a aut. I nové budovy drží sloh a ty staré prošly smysluplnou rekonstrukcí. 

Kavárna Továrna, ve které se talk odehrál, je reprezentantem dobře předělaného industriálního prostoru. Ještě více je však ukázkou mixu maloměstského bizáru a světového přístupu, kdy jsou na betonových zdech navěšené kýčovité obrazy místní umělkyně - asi aby to nebylo tak strohé, a kde sice mají moc dobré kafe, stylový bar a výběr chutných dortíků, ale kde vás po skončení akce má servírka tendenci vyliskat mokrým hadrem, pokud neopustíte stolek dost rychle. 
Prostor kavárny se rychle zaplnil lidmi a nebýt speakerů, připadala bych si jako hlavní hrdina filmu Vrať se do hrobu. Naštěstí studenti ve Zlíně nejsou slepice a i když styloví, jsou hlavně hodní a přátelští. Ve chvíli, kdy v kavárně doslova nebylo k hnutí, talk začal. 

Jako první se představila Olga Vrbíková. Olga je jedna z osobností které obdivuji, protože dokázala prosadit svůj koncept práce, vytvořit nejen nabídku, ale i poptávku po svých službách, a ještě to všechno drží na tak vysoké úrovni, že se jí klienti vracejí a přibývají. Spolu s aktuálně čerstvou maminkou Nikol Sivek založily PR agenturu ARTSPEAK, která se stará o klienty v oblastech módy, umění a designu. Na první pohled to je úplně přirozené, protože PR přece potřebuje každá značka, na druhý to ale hodně vypovídá o stavu české scény. Je skvělé, že si značky začaly uvědomovat důležitost profesionálního PR. A druhá věc je, že ejhle, najednou už si to mohou dovolit - a ono se jim to finančně vrací. O Zuzaně Kubíčkové byste si toho, nebýt Olgy, moc nepřečetli. Není to ale jenom o krmení médií. Je třeba je mít čím krmit. ARTSPEAK vytváří i PR koncepty, propojuje svoje klienty s osobnostmi a stojí za propagačním obsahem. 

O tom, jak je důležité aby byl obsah kvalitní, mluvila další nenápadná hvězda velkého formátu, Fashion Art Director Tereza Bílá. Tereza hned po maturitě odjela do Velké Británie jako AuPair a až tam se naučila anglicky a nakazila se módou. Poslala si přihlášky na místní umělecké výšky a odhodlaná stát se makeup artist se pustila do studia. Zcela nepřekvapivě zjistila, že představa o vysněném povolání byla trochu jinde než realita a výsledkem je absolvování magisterského programu Fashion Media Production na University of the Arts London. Tereza je kreativní producentka a artdirectorka fashion videí a shootingů. Prakticky to znamená že je ten nejlepší člověk, na kterého se můžete obrátit, pokud nemáte dost vizuálního obsahu pro krmení PR kanálů. Prakticky to znamená, že vymyslí komplet scénář, atmosféru i obsah, provede casting, obsadí i fotografy a stylisty a dohlédne na postprodukci tak, aby všechno mělo smysl, řád a sílu pěti tankových divizí. I Terezina čeština a její přítomnost ve Zlíně je malý zázrak. Tak jako je zjevení svatého důkazem svatosti místa, vypovídá její přítomnost v ČR o tom, že už pomalu končí doba, kdy se všechno dělalo na koleni, hlavně levně. Uvědomují si to v LaFormela i v magazínu Proč Ne?! Hospodářských novin, a nezbývá než doufat, že to dojde i ostatním. Šéfredaktoři chtějí kecat do všeho a nebo mají editorialy na starosti módní redaktorky. Ale přiznejme si, že práce v redakci vyžaduje spíše schopnost zařadit se do klovacího pořádku hejna a pozitivně reagovat na impulsy inzerentů, než schopnost neomezeného kreativního myšlení a intelektuálního přístupu k módě. Tereza navíc řekla důležitou věc. Klíčová je spolupráce a chuť, věci dělat. Nezáleží už ta moc na penězích, na vzdělání nebo na nepříznivých podmínkách. Ve spolupráci a nadšení je obrovská síla, která umí měnit svět. 

Prezentace Olo Křížové a Zory Husarčíkové byla naopak edukativně praktická a odhalila střeva bratislavského Fashion LIVE!. Málokdo z návštěvníků i z designérů si uvědomuje komplexnost a provázanost všech činností, které jsou pro takovou akci potřebné. Od castingu a fittingu, přes osvětlení, zvu, scénografii, rozestavění židlí, formu vstupenek, tón tiskovek, stuff na místě, který usazuje hosty na jejich místa. Prezentace snad přítomným pomohla pochopit, že měnit hudbu v den přehlídky není úplně profesionální. Pro večerní Fashion Show DOTEK už to ale bylo pozdě. (A tak byla nejen fronta a zmatky při akreditaci, ale i chaos u usazování a vůbec. Ale na neprofesionální akci i tak fajn.)

Hlavní hvězdou programu byl Branko Popovič, nenápadný pán v saténové bundičce. Jako mladý návrhář se v Brazílii nějak dostal k pořádání fashion akce se sociálním přesahem. (Nemám tušení jak, protože jsem venku konzumovala rohlík se sezamem.) Oblečení vytvořili návrháři z chudinských čtvrtí v rekordním čase, předvedly ho místní holky a celé to bylo tak živelné a úžasné že Branka napadlo, co takhle něco podobného udělat i v Evropě? V roce 2009 tak v Maastrichtu vznikl Fashionclash. Na začátku návrháře oslovovali sami ale brzo se to rozkřiklo a dneska ne Fashionclash Maastricht jedna z největších akcí týkajících se avantgardní a nezávislé módy. Branko a jeho přátelé jsou typičtí blázni, kteří se rozhodli udělat dobrou věc a jít za svými ideály. Nejprve chtěli rozvíjet jen nezávislou módu, postupně se přidalo i její provázání s uměním a dneska je na řadě sociální přesah. Fashionslash si všímá společenských témat jako je stárnutí obyvatel, transgender nebo migrace, do svých show a kreativních počinů zapojuje lidi z ohrožených skupin a nebojí se zapojit i veřejnost. Z českého pohledu se to může zdát až neuvěřitelné a sám Branko říká, že pro někoho můžou vypadat se svou snahou zlepšit svět pomocí módy jako naivkové a idealisté. Ale i kdyby byl svět lepší jen o malý kousek, má to pro ně smysl. A má to smysl pro všechny. Móda je silné médium které oslovuje širokou skupinu lidí, a díky tomu to je ideální nosič důležitých sdělení. Návrháři by měli být odpovědní za to, co svou tvorbou sdělují, dodal. V kontextu dalších přednášejících a návštěvníků to celé dává o to větší smysl a ten nezkazil ani výkon “tlumočnice”. (Slečna měla neobyčejnou schopnost vypustit z překladu všechno důležité. Minutovou řeč shrnula do jedné věty a pokud neměla sloužit jako komický prvek a způsob, jak nám zvednout jazykové sebevědomí, vůbec nechápu, proč tam byla.)

Useknuto v kolenou po čtyřech prezentacích, Fashion Talk Dotek ve mě vzbudil naději, že nejsem úplný magor. Že my všichni, kteří se pouští ženeme za fata morgánou fungující české fashion scény, nejsme posedlí zlým džinem. (nebo ginem?) Není důležité kdo jsi a že kolem je vyschlá planina, ale co je tvůj cíl, tvoje vize a s kým se dokážeš spojit. I z ničeho je možné vybudovat fungující zahradu :-) 

Ps: proč useknuto v kolenou? Poslední speaker a další dojmy ze Zlína v další publikaci. (tahle délka se už snad ani blogem nedá nazvat)

imaginární úspěch

Tak už jsme definovaní, jako generace Y. Pořád jednou nohou online, pořád v pozoru, krásní, mladí, úžasní, úspěšní ... vysílení a unavení z toho, že ne.

Krásně je to shrnuto tady. To, nad čím ale uvažuju už dlouhou dobu a pořád mi to nejde tak docela z hlavy, není ani tak, že bych čekala, že můj trávník bude s kytičkami, jako to, že zatímco můj vlastní trávník (pokud se to tak vůbec dá nazvat) vidím realisticky, zatímco trávníky kolem sebe vnímám podle hesla "sousedova tráva je vždy zelenější". Díky sociálním sítím, kde se každý prezentuje, je to nejen zelenější, ale i hebčí trávník. A pak tady jsou ti lidé, kteří mají nad trávníkem duhu a třpytivý opar. Jak si asi připadat v jejich konkurenci?

Pokud se aspoň trochu pohybujete ve světě lajfstajlu, znáte to. Na instagramu má každý dokonalé tělo, a to i přesto že podle fotek snídá palačinky, svačí laté se šlehačkou a toppingem a večeří drink s paraplíčkem a asijské nudle v restauraci. Na instagramu každému zbude rozpočet na boty i přesto, že si už koupil značkovou kabelku a zbude mu čas na obrážení obchodů i přesto, že buduje kariéru, naplno se věnuje příteli, každý den hodinu cvičí a nezapomíná ani na ty restaurace a kávičky. Je nám to předkládáno jako krásná realita a my to hltáme až k zalknutí. I kdybychom měli životní sen úplně jiný, vizualita která nám je podsouvána nás manipuluje a vnucuje nám nové ideály dokonalého života. Jenomže místo toho, abychom si ty pohádky jenom četli a nad "pornem" si jenom odvedli svou nezbytnou práci, věříme, že takto může vypadat i naše realita. Že i náš trávník nad sebou může mít duhu, třpytivý opar a kdoví, třeba v něm mohou žít malinké stříbrné víly...

Pohádky jsou krásné a dívat se na hezké věci je přirozenost. (Proto, pokud na vás budu někdy nestoudně čumět, berte to jako lichotku.) Zatímco jsou věci, u kterých prostě víme, že nemůžou být pravdivé, vizuální realita sociálních sítí nás drží v dojmu, že tohle přece musí být pravda. Nechceme věřit tomu, že duha je z pomalovaného kartonu z krabice od mikrovlnky, zelená je vytažená ve photoshopu a záře je jenom zaprášený objektiv. Dostáváme se tak do pasti.

Ten nádherná život trochu závidíme. Chceme ho taky, protože vidíme, jak moc je nádherný a že jeho nádhernost je všeobecně přijímána, že je to vlastně sociální skupina, kam chceme patřit. O to více chceme věřit, že je skutečný.  Toužíme po něm, ženeme se za ním a připadáme si hloupě, že nám pořád uniká, a tak se ptáme na rady a snažíme se aspoň dodržet materiální recept. Jakoby to, že mám na prádelníku písmenka HOME a že žeru makronky a cvičím jak blbá mělo zásadní vliv. Vůbec si nechceme připustit, že to, co vidíme, není realita, a nakonec, abychom se aspoň sami před sebou a před svým okolím zahalili do podobné nádhery, začneme sami pro sebe budovat paralelní svět a ten prezentovat. A zatímco se po desáté snažíme fotogenicky naaranžovat jahody na palačinku a výsledný obrázek (prohnaný filtrem) pak prezentujeme jako každodenní normalitu, uvnitř jsme tak trochu úzkostní z toho, že to tak ve skutečnosti není a - že naši snahu možná nikdo neocení. Docela magořina, fotit kdeco a fotky pak postovat bez ohledu na datum a místo zachycení, jenom abych budil dojem, že jsem neustále cool a in. Více se o problematice, kdyby už nic (zvláště pokud nemáte rádi nekonečné opakování, nezajímá vás česká blogískosféra ani vulgární výrazy), rozepisuje tenhle naštvaný blogísek.

Jedna věc je, že se přistihnete, že inscenujete scény na instagram, nebo že postujete fotky staré půl roku, protože lépe lajk nějaký, než žádný. To se dá léčit. Tu aplikaci vždycky můžete smazat a s facebookem je to stejné.

Druhá věc je, že tohle vnímání, prezentace sebe sama jako něčeho lepšího a snaha o život v uměle vykonstruovaném fashionlandu, proniká do reálného života. Všichni tuší, že to asi nebude tak růžové, jak to vypadá, ale všichni chtějí věřit. Věřit že bez práce jsou koláče, že za úspěchem stojí šťastná náhoda a že to prostě může potkat samo od sebe i nás. Ale obrácená strana mince je silnější, a tak mladá návrhářka, která se svou prací byť skromně ale přesto uživí (!!!) bude brečet nad svým neúspěchem, protože přece ostatní se uživí líp. Jsou to jenom malované duhy, které se snažíme nosit nad svými hlavami, a i když nás bolí ruce a máme v nich křeč, budeme je držet celý den a pak se vyčerpaně a s pláčem zhroutíme do postele - protože ostatní ty své drží lépe.

Neúspěch je, na rozdíl od úspěchu, tajný. Ještě že aspoň na Fuckup Night není "projel jsem to" věta, která se nehodí vyslovit. Ano, všichni chceme slyšet pohádky a autoři pohádek se maximálně snaží, aby nám dodávali nové a nové díly. Někde dokonce vznikají celá vzdušná města, kde si všichni na něco hrají a tajně na sebe pomrkávají, jakože jako jo. Ptala jsem se holky, která píše blog na téma generace Y, o tom, jak je to super být svobodný, jak se má jít za svým snem a tak. Ptala jsem se, čím si vlastně vy všichni úžasní vyděláváte na letenky, kávu v kavárně, macbooky a super oblečení? "To bych taky ráda věděla." řekla na to ona, jinak vzor úspěšného kreativního freelancera a supersexy IT girl. Jak je možné, že ona to neví? Pokud to neví, co teda jí a kde bydlí? Takže být kreativcem na volné noze za vlastní prachy je náročné nejen pro mě? Takže nejsem tak špatná, jak jsem si myslela?

Myslím, že s odložením duhy nad hlavou je to podobné, jako když si sundáte makeup. Najednou se ukáže, co opravdu umíte nebo neumíte. A lidé kolem dostanou možnost vás opravdu ocenit, ne jenom k fotce přilepit povrchní lajk. Před klienty se asi pořád každý budeme převlékat, abychom dostáli jejich představě o dokonalém poskytovateli. (Kde na to asi chodí? Nemůžeme si za to, že stylista "musí být užvaněný, s malou kabelečkou, stylový a v botách na vysokých podpatcích" a "dobrý programátor ideálně i v zimě v šortkách" trochu sami?)

Původní vize blogu byla přiznat si, že není všechno tak dokonalé, jak vypadá a pomocí slov si prohlédnout a ohmatat situaci s cílem zjistit, jestli jsem opravdu looser, a nebo jenom ostatní drží své kartonové duhy výše a radostněji. Je načase, po více než dvouleté pauze, v tom pokračovat. Ukážu vám, že můj imaginární úspěch v oborech stylingu, hairstylingu,  makeupu, copywritingu, produkce a fashion žurnalistiky je opravdu jenom imaginární. A nebo, kdoví. Když se na to podívám z dálky, třeba zjistím, že to je jenom imaginární neúspěch. Že můj trávník vypadá dost dobře i bez té duhy z papíru.



Aralský cashflow

Leden a únor, dva první měsíce roku následované březnem, to jsou měsíce kdy se svět oklepává z vánoc a rozhlíží se, co by a kde by podnikl. Zatímco ve firmách se provádějí uzávěrky analyzují se loňské projekty a řeší se, kam vykročit letos, zatímco oděváři připravují katalogy a vzorky na prezentace na veletrzích na podzim a zimu, zatímco zaměstnanci se radují z ročních bonusů, a všichny zasnoubené slečny šílí a shánějí fotografy, svatební šaty a lokace pro velký den, OSVČ jsou někde jinde.

 Zkušení OSVČ a podnikatelé se touhle dobou válí na lehátku v Asii a srkají drink s paraplíčkem. Ti co nenásledovali příkladu stěhovavých ptáků a zůstali, bojují se zimou různě. Někteří tlačí na pilu a každý víkend tráví s nalepeným úsměvem někde na svatebním veletrhu. Jiní překvapivě zjišťují, že nemají do čeho píchnout, a jezdí aspoň na ukrácení dlouhé chvíle lyžovat. Další tráví dny a noci sledováním poptávek. Stejně je to jedno. Zdá se, že v lednu a v únoru je všude jinde, než tam kde už chystají velikonoce, fashion week a nebo daňová přiznání, mrtvo.

 Když jste student, je to trochu stres, ale jinak pohoda. Zkoušky se nějak zvládnou a mezi nimi se dá podniknou spousta zajímavých věcí. Když jste v korporátu, tak vám to tak mrtvé rozhodně nepřijde. Jako vedoucí se klepete nad loňskými výsledky a jako šedá office myš si chroustáte svou denní dávku práce jako by se nechumelilo. V obchodech jsou zrovna slevy a vám přišla nejvyšší výplata v roce, takže život je o něco snesitelnější. (Navíc, už asi plánujete letní dovolenou?) Kdo maká na švarc systém, ten si taky moc nestěžuje, sice je v reklamce nálada neveselá, ale zase se osazenstvo tak moc nepředře - a když jsou to sexy rychlovky v podobě "do zítra musíme odevzdat celou práci do výběrka, takže na spánek zapomeňte".

 Nevím úplně, jak to mají malé firmy (ale asi Karibik a nebo Bali). Pro mě, jako pro člověka který je nováčkem na volné noze, je to trochu šok. Udržení cash flow je asi klíčová záležitost, ať už podnikáte nebo ne. Když jste zaměstnanec, prostě si přinejhorším počkáte na patnáctého. Ale když jste OSVČ?

 Loni, jsem se trošku nevěřícně šklíbala nad tím, že někdo je ochoten pracovat pod tyranem a trpět ponižování a sprosté zacházení, jen když "faktury platí včas". Vždyť platit včas a v plné výši je přece normální! Stačí tři měsíce na volné noze abych pochopila, že to asi normální není. Že i seriózně se tvářící firma se zahraničním vlastníkem "má pana majitele na dovolené", "nemá teď čas", "už to řeší s účetní", "účetní je nemocná" a "máme teď pohovory, zavolám za hodinu". Moje aktuální situace se kromě půstu, dá přirovnat snad už jenom k aralskému jezeru.

 Zkušenosti mě naučily, že vždycky je třeba mít finanční rezervy, protože nikdy nevíš a vždycky je třeba mít více navázaných spoluprací, protože nikdy nevíš. Začátek roku ale na volné noze prožívám poprvé. Svatby nejsou, nárazovky a drobné joby nejsou a podíly na prodeji nejsou - protože sezona. Výnosy z ruční práce budou, vzhledem ke zkušenostem s platební morálkou prodejce, snad do konce dubna. A peníze za odvedenou práci, za listopad a prosinec nejsou, protože "Anuška vylila olej", jak praví klasik.

 Bezpochyby si za to můžu sama, protože jsem si za "vánoční dárky" pořídila běžky a protože jsem místo obíhání pohovorů a schůzek v adventu spoléhala na to, že když je domluvená pravidelná spolupráce pro velkého klienta, tak to prostě musí jít. Tak vy tu chybu rozhodně nedělejte. Pokud nechcete jako módní návrháři jíst vývar z červené řepy a kmínu. Protože po hubeném lednu a hladovém únoru je nenažraný březen a placení daní.

 Václav říká, že se nemám vzdávat. Ani mi se nechce těch osm let v Praze zapíchnout na tom, že se specialisté na SEO nerozhoupali s placením. Takže posílám motiváky všude možně a vymýšlím, jak přimět grafika, aby dodělal můj životopis. Plním, co jsem slíbila. Otravuju přátele před kterými se tak nestydím ("Nemůžeš se ozvat taky někdy, když nic nepotřebuješ?"). A už se sakra těším, až všechno to s čím teď (i když bych nejraději ležela v posteli a cpala se čokoládou na kterou nemám) zápasím, přinese nějaké ovoce. A nemusí být ovoce. Stačí mlíko do kafe.

Aralské jezero - vývoj od roku 2000

Copenhagen Fashion Week - revize a doplňující komentář

Byla jsem Silvií jako reprezentant FM vyslána na Copenhagen Fashion Week. Akreditace zajištěna, ubytování zprostředkováno, fotograf na místě, více si poraď sám. Naštěstí si dneska zvládne koupit letenku i takový neznalec jako jsem já.

K mému velkému překvapení jsem se probojovala až do letadla a let samotný bych náročností srovnala asi s cestou z Prahy do Pardubic vlakem. Kodaňské letiště je ještě intuitivnější než pražské a hlavně, na jeho konci je metro a u vstupu do metra dva chlapíci, kteří lístky nejenom kontrolují, ale i ochotně vysvětlí který je třeba. Automat (jako ve všech kulturních zemích) bere platební karty, takže pokud nechcete využívat směnárny, nic vás k tomu nenutí. Místní metro je krátké, prosklené, s dostatkem místa na kočárky a bez řidiče. Díky tomu jezdí na čas a sebevrazi mají stížené podmínky. Lístky stojí stejně, jako v Praze, jen si musíte cenu vynásobit aktuálním kurzem, tedy cca 4x.

V Kodani nejsou tramvaje a tak když je tak nevlídno, že počasí shazuje lidi z kol, jezdí se autobusem. Pokud není uragán a nepadají trakaře, místní jezdí na svých bicyklech. Zatímco chodník je celkem úzký (a ještě užší kvůli zaparkovaným kolům, ale aspoň má pruh pro ženy na podpatcích - které tam ale skoro nikdo nenosí - a kufry na kolečkách), pruh pro cyklisty je v každém směru stejně široký, jako ten pro auta. Nevěřila bych, že vůbec může být tolik různých tvarů kol, rámů, sedel, řídítek a vůbec. Jen sedačky pro děti mají všichni v podstatě stejné. Pracovně si můžete Kodaň přejmenovat na Kolodaň. Já jsem těch pár dnů chodila v rámci úspor i poznání kultůry pěšky. Sju bydlí u pivovaru a do centra je to tak půl hodiny rychlé chůze, takže ideální na zahřátí a protažení před a po show.

Lidé v Kodani jsou sexy sami o sobě (i když hrabou listí v oranžové vestě nebo tlačí kočár s miminem) a proto úspěšně ignorují sexy oblečení. Tady se řeší důležité věci. V botách se musí dobře jezdit na kole, stejně tak v kabátu nebo v bundě. Rukavice které mají oči, uši, čumák a vousy (!) na šedesátileté dámě? Proč ne, když je v nich teplo? V mých nepadloucích jeansech, trailových teniskách, oversized kabátu, čepici a šále jsem si připadala jako ryba ve vodě. Jestli si v Praze připadám divně když si na večer vezmu tenisky, tady měli pánové na show pohorky od bahna a nikdo, vůbec nikdo se nad tím nepohoršil. (Jedině na super VIP show se ochranka trochu nedůvěřivě dívala na paní ve starých běžeckých botech a roztrhaných jeansech, ale kabelka Chanel a hlavně pozvánka v ruce je ujistily, že to je ok.) Kromě téhle VIP akce fakt jenom na pozvánky kde jsme mohly hodně z blízka vidět všechny ty superznačkové věci, které jinak známe jenom z obrázků (jakože u kabelek to zase tak poznat není, ale boty jsou hezké, sako Chanel taky nevypadá zle a výšivky na hraně Haute Couture jsou z blízka boží) to nikdo neřešil - snad jenom bloggeři a takoví ti mladí a vykroucení, co chtějí být slavní.  (aka jeden vypadal jako hitlerek, jiný mladý muž byl s položenýma vlnama, obrovskými náušnicemi a bledě modrým kožichem spíše v kategorii TO)

Na přehlídkách ostatně byla zvláštní směs lidí. A to jednak redaktoři, pak známí návrhářů a místní scéna. A fotografové, překvapivě ve věkové průměru 45 (Sju ho se svým mládím celkem kazila). Fotografky ostatně byly úžasné důkazy toho, že pokud to ženská nehrotí a bere život aktivně, může i po šedesátce vypadat fakt dobře. No, bylo hezké všechny očumovat. Jakože fakt.

Stihla jsem nakonec i letadlo zpět, a po krátkém boji se mi i moje příruční zavazadlo těžké jak kráva a narvané k prasknutí tiskovinami povedlo narvat do přiděleného prostoru. Po výstupu v Praze, kde bylo sice tepleji a slunečněji (o celé dva stupně) na mě ale padl takový ten smutný pocit. Jaro je všude stejné. stejná je tráva a baráky jsou tady sice hnusnější, ale zase tak nějak, jinak. A krajina je hezčí, ne taková placka. Ale proč musí být všude špačky a bordel? Proč lidi nosí ty příšerné bundy, mají vlasy opižlané jak pažitku v září a nabarvené, jak po útoku mateřské školky? Proč všichni furt řeší home design a lajfstajl, aniž by chápali že když se soustředí na hlouposti, pak už jim nezbude energie na to důležité, jako je rodina, kvalita, láska a krása?

No, konec rozčilování. Nakonec... než jsem vyrazila a řešila jsem, že na to asi nebudu mít, byla jsem ujištěna že v press roomu je jídlo celý den a spousta alkoholu. Oddechla jsem si. Je super když je na takové vícedenní akci místo kde člověk může spočnout a doplnit síly a odevzdat výstupy. (To na MBPFW prostě nechápou. Nechápou, že ne každý si mezi přehídkama odskočí do Ambiente a že ne na každého po show čeká taxi které ho odveze do hotelu, nebo že ne každý má vlastní přenosový vůz?!) Takže kafe a čaj v místním designu (Pytlík z rozložitelného plastu se zobáčkem a nahoře na "zip" v něm menší s kávou nebo s čajem, zeshora se naleje horká voda, zavře se zip a po odlomení zobáčku slouží jako konvička.) k tomu housky a marmeláda a máslo na namazání, corisanty a čokoládové bochánky, k obědu plněné bagety a ke svačině brownie nebo carrot cake. Ovoce a voda pořád, občas sponzorské oříšky nebo chipsy. Super. Tady ví, jak to udělat, aby novináři neodbíhali. Chlast před přehlídkami ale považuju za ultimátní zlo. Stánek Absolut vodky byl hned vedle photo pitu a kromě koktejlů na baru vychlazené drinky roznášely i hostesky. Tu chybu že jsem se nechala zlákat jsem udělala jenom první den. A pak že v severských zemích jsou na chlast přísnější než u nás. Tady by se mohl zrubat jedna dvě kdokoli, kdo se dostal dovnitř. (Takže kdokoli, kdo na to měl koule)

Co dodat na závěr? Ofiko článek si přečtete tady ( FM ) a já naskakuju zpátky do pražského procesu marného pachtění se za skývou chleba. (Přesněji konzervou fazolí, chce to všechny ty čoko bochánky zase shodit)



dress to be worn, dress to be torn

Osobní styl je vždycky zajímavý. (Taky, jinak by o tom pořád někde nepsali a nemluvili.) To že hadry, které na sebe navlečeme, mluví o naší osobnosti, není žádná novinka.

Možná je to stárnutím, nebo pocitem vyhoření.  Po několika letech kdy se kolem hader a hlavně v prostředí úžasně stylových lidí motám jsem si uvědomila, že oblečení nevědomky odhaluje mnohem hlubší vrstvy, respektive, nakonec nikdy nepoznáte, jestli to co zrovna vidíte na pánovi hned vedle je ovlivněno jeho nejhlubšími pocity a strachy a pudy, a nebo se naopak jedná jenom o fashion pozlátko. Jednoduše, outfit je jako když do šejkru hodíte písek, zlatý prach, jemné bláto, vodu a olej a všechno protřepete. Okamžitý pohled vám neřekne co je co, jen budete fascinovaně zírat na třpytivý vír, ale až po delší době, až se jednotlivé poznatky začnou usazovat, pochopíte co je co, která vrstva je která a jestli to co se leskne je zlato nebo konfety a to co se třpytí je olej nebo rtuť.

Je to úplně nová dimenze poznání, než ty předchozí.

Na začátku (jako wannabe fashionista a rádoby stylová ultra superstar) jsem dělila lidi na ty, co chápou jak je móda a oblečení důležité a jsou styloví a na ty, kteří jsou zatvrzelí a musí být přeučeni. Mno. Popravdě, dost lidí to naštvalo. Jako druhý krok, překvapení, nejde jenom o oblečení ale i o obsah. Takže rozdělit lidi na prázdné a plné nádoby, sebelepší outfit vnitřní dutost a prázdnotu nezakryje. Oblečení je tedy jenom obal na čokoládě, a sebelepší obal odporné pochoutce s palmáčem nepomůže? Může být. Ale pořád to neřeší problém s tím, že někdo nutně spadne do kategorie "odpad".

A včera takhle stojím na fashion show v Kopenhagen a jako obvykle očumuju lidi. A všichni jsou styloví a protože mluví jazykem jiného kmene, fakt nemám tušení, jestli jsou vydutí, nebo ne. (i jisté když indicie jsou) A náhle paprsek jasného světla osvícení z nebe, a dav se rozestoupí jako vody moře.

A na jedné straně ti, jejichž oblečení křičí.

Servi mě!

Sundej mě a zahoď, protože až pod tím vším jsem já, a to chceš. Chceš vidět ty kozy, chceš vidět chlupy v rozkroku a pomačkané malíčky na nohách, chceš vidět žebra a páteř a bílé měkké maso na vnitřní straně stehen, a stryje na bocích. Chceš vidět jizvy na holeních a beďary na zádech, faldík na zátylku, rozpité tetování. Vidět, chytit, rozmačkat, vlastnit a mít, zakousnout se jako do drahé čokolády, stejk u Čestra chytit do rukou a žrát. Všechno to mládí, všechna ta lidskost ve všech variantách, zavalitý hitlerek s knírkem i něco jako fashion skinhead, zrz éterička na platformách i oversized víla s ofinou a brýlemi. Všechno to chceš, všechny ty emoce a vztek, jak to má být, jen fotrům se u toho vaří krev někde jinde a facka už letí.

A pak tady jsou všichni ti lidé, kteří už vlastně jsou nazí. Jejich oblečení je jejich nedílnou součástí, vrostli do něj. Do bot i s blátem, obrovských kabátů, kabelek Chanel, chlupatých barevných podivností, jeansů, vlasů, vrásek.  Líně. Postávají. Sedí. Chlastají. Fotí. Acojako? Hej děvče, už jsem všechno viděl, mám tu práci, zapanáčkuj a možná ti věnuju pár minut u stromu v parku? Ani ne.
Oblečení jako součást člověka. Přizpůsobené jeho pohybu, myšlení. Nebránící, nepřekážející. Ideální.

Něco co v česku málokdo umí.

Kruci, to máme všichni tak zoufale nízké sebevědomí, že i ti, co vedou místní akcičky svým výrazem spíš žadoní o to dostat rákoskou na zadek, místo klidného koutku pro svou vášeň?

Olej, voda a zlato, líh, konfety a rtuť. Kdoví.




(ne) podstatné výročí

Dneska je to 75 let od nacistického řešení studentské otázky. Nebo taky 25 let od zlomového okamžiku moderních českých dějin. Všechny noviny jsou plné úvah nad tím, co posledních 25 let znamenalo, co se za tu dobu změnilo, k lepšímu, k horšímu. A taky všichni hoří vášní vůči demokraticky zvolenému prezidentovi.


25 let, to už je dlouhá doba. Pokud mohu mluvit sama za sebe, tak jsem se za tu dobu naučila mluvit, chodit, používat WC. Taky mám maturitu, vysokou školu, základní pracovní zkušenosti. O tom, co se v Pražských ulicích dělo před 25 lety mi nikdo nic neřekl. Svoboda, které pro mé nejstarší přátele a známé byla přelomová a pro ty středněvěké úžasná, je pro mě životní realitou. Všechny "děsivé" události 90. let se o mě jen lehce otřely, primárně je mám v paměti ve formě emocí a pudových reakcí, sekundárně si je propojuju s tím, co si dnes o té době čtu. (Pamatujete si na billboardy s lebkami, když jsme měli vstoupit do NATO? Pamatujete si na Kosovo? Pamatujete si, když byli prezidenti premiéry? A co kuponové knížky? Co vážná nemoc Havla? Co Gumáci, Česká soda?)

Zatímco jsem byla 17. 11. 1989 nakojena a uložena do postýlky, zatímco mí rodiče měli za sebou další obyčejný den, někde na dalekém západě (v Praze) se děly věci. A ty se děly tak dlouho, až dorazily spolu s Klausem do našeho "městečka", já na kočár vyfasovala trikoloru a maminka se cítila jako součást dějin na místní demonstraci. Co víc bych měla vědět? Na základce ani na gymplu se takové věci neřešily. Prostě se něco událo, je to moc nedávno na to, abychom na to měli názor. Jen jednou nám řekli o roce 1939. A co taky chtít od profesorů, kteří si 15 let po události nejsou úplně jisti tím, jak to vlastně bylo, kteří vše sledovali v televizi? Co chtít od profesorů, kteří v úctě a bázni vůči stranickému aparátu vychovávali už mé rodiče? Až teď si říkám, jak se asi mohl cítit "náčelník" Pavel Sikora, tělocvikář, studenty pozažován za zatvrzelého soudruha, člověk kterému ruské tanky narušili pubertu a když pak za normalizace nastoupil jako učitel, byl vytrvalým nátlakem okolí donucen zbavit se svých blond kučer?

O tom, co se dělo před 25ti lety jsem nevěděla nic víc, než že to byl převrat a bylo to důležité. Najednou je ale revoluce dospělá, a já jsem ta generace, která je dospělá s ní. A něco bych o tom přece měla vědět.
Stejně jako média a "dospěláci" cítím, že je něco špatně. A že je třeba s tím něco udělat. Něco. Něco co prostě asi někdo vyřeší?

Dneska jsem procházela městem, potkávala rodiče s dětmi - všechny ty muže a ženy, kteří díky revoluci mohli studovat, co chtěli a cestovat a být úžasní. Ti se věnovali dětem a svým přátelům. Byli tady také starší lidé, kteří vzpomínali na to, jaké ty dny poté byly, jací byli oni sami. A pak studenti a postustudenti, všichni ti kteří pronikají na pokrizový pracovní trh. Mluvili o současnosti a budoucnosti. O lidských právech, nekonzumu a slušnosti.

Mnoho lidí cítí, že je něco špatně. Svoboda vypadá tak, že ve státní svátek část lidí sedí za kasami obchodů, vzpomínková akce je organizovaná médii, všude blikají reklamy a dav protestuje proti demokraticky zvolenému prezidentovi. (Díky Bohu za svobodu. Můžou protestovat. A já si můžu potichu i nahlas myslet, že je to pán ostudný a trapný, ale ža nebudu vystupovat proti lidem, kteří ho považují za slušného a úžasného. I když i to něco vypovídá o těch lidech...) Na to ale, aby už "to špatně" nebylo špatně, nebude stačit jenom protestování. Je třeba odpovědět si, zjistit, co je špatně - a nezapomenout u toho na "kdo, když ne my, kdy, když ne teď". Kdo nadává na kleptokracii, nechť se sám zamyslí nad tím, kde kdy a co "ochcal" a měl z toho prospěch. Kdo je proti ničení přírody, ať se zamyslí nad svým užíváním aut a letadel. Kdo je pro lidská práva, ať zváží, nakolik je jeho šatník vyroben polootrockou prací. Kdo je pro zachování českého národa v počtu a barvě, ať se především zaměří na vlastní reprodukci, a až pak si dovoluje otevírat ústa na ty ostatní. Komu vadí zneužívání sociálních výdobytků, nechť si spočítá, o kolik let protahuje studium.

Zapálila jsem svíčky u pomníků a pomníčků, poděkovala jsem. Přečetla jsem si všechny aktuální články, zavolala jsem rodičům. Doufám, že když se budu snažit, že se to nevrátí, že bude lépe. Přesto ale mám intenzivní pocit, že doba mého života se odehrává v kulisách rostoucího konzumu za každou cenu, extrémního tlaku na zisky, na růst ekonomiky a na zaměstnanost. Rostoucí HDP je mantra, ale nikdo neví, proč musí pořád jen růst. Kam zmizely hodnoty? Hodnota rodiny, vzdělání, mezilidských vztahů? Kam zmizela solidarita, odpovědnost, soucit? Nebo že by tady nikdy nebyly? Že by to byly v "západním" životním stylu jen vzácné projevy nebývalé deviace? Nemyslím si.

Jestli před 25 lety generaci našich rodičů stačilo vyjít do ulic a stávkovat, nepočítejme s tím, že dnes bude stačit totéž. Nezapomínejme, že proti "dobru" už nestojí vládnoucí třída, ale celá většinová společnost, pro kterou vlastní pohodlí a zábava představují větší hodnoty, než pravda, láska a svoboda. A nebo to tak není? Kde je pravda? Kde jsou stěny mé bubliny? A jak to vnímáte vy, ostatní?


Milí rodiče!

 
Píšu vám, že už jsem asi dospělá. Upřímně, jestli jsem si někdy myslela, že dospělost je super věc, tak se omlouvám a medvěd se klaní až k zemi, není. Říkali jste mi to? Nějak si nepamatuju ale možná, že jsem jenom neposlouchala, každopádně, je více věcí, které jste mi asi zapomněli říct (ale opět, myslím, že je pravděpodobnější, že jsem je ve své postpubertální revoltě prostě jenom pustila jedním uchem dovnitř a druhým ven).

Například jste mi mohli povědět něco o partnerských vztazích. Třeba jako to, že láska je sice podmínka nutná, ale ne postačující. Že peníze jsou  až na prvním místě a že hned na prvním místě za nimi je otázka pořádku v bytě. Že nikdo na světě za mě mé problémy s identitou nevyřeší a nikdo mě neudělá šťastnou, pokud nebudu šťastná já sama za sebe.

Taky jste mi mohli říct něco o tom, jak nakupovat. Že pračku nebo ledničku prakticky není možné koupit a dopravit do bytu bez vlastnictví auta a známosti s někým svalnatým. Že pokud boty nejsou neskonale dokonalé a pohodlné a kožené, zanedlouho stejně poletí. Že je lepší koupit si od jednoho střihu a velikosti více barev najednou, než to pak shánět znova a znova. Že nemá smysl chodit nakupovat v zasněné náladě, protože pak člověk nakupuje ne jídlo, ale představu úžasné polívky - kterou pak stejně nemá čas připravit. Že před tím, než jdu do obchodu, je lepší si přesně změřit, co vlastně chci - vruty, moždinky, spárovky, záclony...

No, taky jsem objevila pár nedostatků ve výchově. Rozhodně to neberte jako výčitku, ale asi jste měli být přísnější a více mě tlačit do toho, abych byla šprtka a ne "umělec". Taky pořízení myčky nádobí byl asi trochu krok vedle, stejně jako ponechání volnosti v tom, co bude moje hobby. Jako osoba za to děkuju, ale teda, pro život to moc není. Další věc je to se sebevědomím. Nevím, jestli to byl záměr, každopádně jsem žila v domnění, že můžu mít všechno, když budu hodná a vlastně to tak nějak přijde, protože jsem přece šikovná holka, a to zvládnu, prostě tak nějak. Nešlo by v příštím životě být přísnější? Trochu mě vycepovat v tom že poslouchat autority a pravidla se jednoznačně musí, stejně tak jako není možné ničeho dosáhnout bez pečlivosti, píle a sebezapření?

Rodiče i prarodiče, asi už jsem dospělá a moc si vážím toho, že i vy to tak začínáte vnímat. Že když jsem vám oznámila, že bydlím už sedmým měsícem sama, že se rozvádím a že jsem přišla o práci, neřekli jste nic zlého. Že věříte, že už jsem prostě asi dospělá a tohle všechno nějak zvládnu a bude to zase OK. Že nezpochybňujete moje rozhodnutí. Měla jsem z téhle chvíle celou dobu docela velký strach, takže děkuju.

Vaše teď už ne malá, samostatná a už trochu vrásčitá Olga.


Cashmere

Cashmere [kašmír] - podstatné jméno


Ze středoškolského zeměpisu: sporné území na pomezí Indie a Pákistánu
Z výtvarných expedic: vzor "trepek" a lístků na vlněném materiálu
Z textilního pohledu: Textilní vlákno živočišného původu
Z pohledu milovníka zvířat: Živočišné vlákno, u jehož sběru zvířátko trpí asi nejméně - získává se vyčesáváním podsady kašmírových koz v jarních a letních měsících - tedy když zrovna "pelichají".
Z praktického hlediska: Metriál, který rychle schne, jde dobře vyvětrat, hodně hřeje, je lehký a minimálně kousavý.
Ve finančních nákladech: Na svetr je třeba vyčesat 3-5 koz (z jedné kozy cca 50g surového materiálu). Ceny za nesepředenou surovinu se pohybují kolem 2 000 za kilo. V Zaře za něj aktuálně dáte 3-4 tis., v Mangu od 2500 Kč, ve specializovaných obchodech je větší výběr barev, střihů a gramáží, v cenovém rozpětí od 3 tis. taktéž.
 Z pohledu módy: Podle Módního pekla nutná součást každého šatníku.

Sečteno a podtrženo: Mimo prvních dvou pohledů je jasné, že kašmír ve svém šatníku prostě MU-SÍ-TE mít, protože:
Kašmírový svetr je super, když se vám v zimně nechce topit (nebo pro přesuny mezi koupelnou a postelí). Dá se v něm taky vařit, prát, vytírat...dokud se nezahřejete prací.
Kašmírový svetr je super na turistiku, do lesa, do hor - nahradí fleesovou mikinu a je mnohem skladnější a lehčí.
Kašmírový svetr je fajn, když je venku horko, ale v kanceláři hučí klimatizace.
Kašmírový svetr je super na stěhování nábytku, řízení auta, nakupování... prostě na práci ve městě. Kašmírový svetr... ehm... mám šest kašmírových svetrů (+ jeden dekonstruovaný)

 No, takhle to vypadá, že když nosím něco tak lahůdkového i do lesa a na špinavou práci, jsem milionář. Opak je pravdou, jsem příliš chudá na to, abych si kupovala softhelové bundy a módní akrylové svetříky, nebo nechala topení běžet na plné koule. Všchny moje svetry jsou buď ready-made ze secondhandu, nebo recykláty. (Nedaří se mi, sehnat kašmírovou přízi, abych si svetr upletla a ta asi taky nebude úplně levná)

Jak tedy na to? Na fórech radí:
 1) Pokud máte štěstí, koupíte fungl nový svetřík v sekáči, ve vaší velikosti, bez kazu a v ideální barvě a střihu. (To se mi ještě nestalo, ale prý se takvé zázraky dějí.)

 2) Koupíte svetřík v sekáči - ale je nedokonalý. Má pitomou barvu, šáhlý střih, dírky - pak se tedy smíříte se stavem věci, dírku zašijete, střih překousnete, nad barvou přimhouříte oko a nosíte ho vždy "pod něco".

 3) Nekoupíte nic a skřípete zuby, že je to nefér, všichni už mají a vy pořád ne.

 No, a když nebudete brát vážně rady metodiků, pak i když nemůžete sehnat ideál, méte plnou skříň. Jde o to kupovat ty věci, u kterých luxus není tak na první pohled zjevný.

 1. naučte se poznat materiál hmatem - když uvidíte v obchodě kašmír, osahejte ho a zapamatujte si omak, strukturu, co nejvíce smyslových vjemů. Proč to? Jednak to ušetří čas. V celém sekáči je jen jeden nebo dva "kozí" výrobky. Když to máte v ruce, projdete kolem štendru a máte jasno, které to jsou. Druhak (to je slovo!), často mají svetříky odpárané nebo odstřižené cedulky o složení. Když materiál poznáte, absence cedulky vás nerozhodí.

2. jde o praktickou stránku, ideál není - kašmír je citlivý, jemný materiál. Pravděpodobně bude mít mikrodírky, žmolky, prodřené lokty a podpaží. Nebo bude sražený. Nic z toho není problém. Lokty můžete klidně záplatovat, stejně jako podpaží (tohle mě teď čeká. Nejoblíbenější svetr jsem pronosila - a bude třeba ho opravit). Žmolky oškubete, dírky je možné zašít nenápadně, nebo naopak, překrýt výšivkou nebo aplikacemi. Sražený svetr, pokud vám je, můžete pak klidně prát v pračce - horší už to nebude. Pokud vám není - můžete ho rozstříhat a ušít z něj třeba čepici. (z jednoho svetru jsou dvě čepice)

 3. hledejte kde nikdo nehledá - projděte i pánská oddělení. Kašmírový úplet se nepáře, velmi dobře se z něj šíje. Velký svetr snadno přešijete na menší. Zásadní je jen u nákupu kontrolovat délku rukávů - pokud nechcete našívat manžety, rukáv od podpaží ke konci musí odpovídat délce vaší paže - to, že u celého svetru budete mít rukávy dlouhé, neberte v potaz. Většinou jsou posazené nízko a také šíře svetru zkresluje. A pak šijte a upravujte. Jako příklad uvedu poslední "úlovek"

V sekáči jsem objevila XL pánský svetřík - polokošili. Světle šedý melír, límeček, dva knoflíčky, jen minimální žmolky, na levém rameni díra cca 1x1 cm. Ve slevě 115 Kč. Bylo jasné, že na rozdíl od pulloverů, nebude možné ponechat původní řešení průkrčníku, a že vzhledem k díře nebude možné ponechat ani nasazení rukávů a ramenní šev. (obvykle nechávám průkrčník, patenty na spodním lemu a rukávech a často i ramenní švy v původním stavu) Odpárala jsem límec a zapínání, rozpárala/střihla všechny švy, kromě rukávů. Zůstal přední díl očesaný o zapínání a s dírou, rukávy a zadní díl, nastal čas použít mozek. Našla jsem starší svetr, který má dobře udělané průramky, na rukávy obkreslila rukávy, na zadní díl zadní díl. Průramky jsem jako obvykle obreslovala co nejpřesněji, při stříhání jsem přidala 1 cm přídavek na šev - a natvrdo to ustřihla. Nový zadní díl i rukávy byly cca o 10-15 cm užší, než původní. Na řadu přišel přední díl. Materiál jsem přeložila, vystřihla část s vypáranou rozhalenkou - vznikl výstřih V - a pak ustřihla tu část s dírou. Délka se tak zmenšila o cca 5 cm. Na takto upravený materiál jsem položila zadní díl tak, aby bylo co nejméně odpadu - přední díl jsem tvarovala jenom mírně, takže se téměř nezúžil, průramky jsem vystřihla totožně se zadním dílem - a přední tedy byl skutečně kratší. Všechny díly jsem ob-entlovala cik-cak stehem na stroji, sešila jsem ramenní švy, sešila a vsadila rukávy a boční švy sešila cca 20 cm nad konec kratšího předního dílu. Nastal čas pro pokusy. Věděla jsem že chci kardigan a v toto chvíli bylo jasné, že v předním dílu bude dostatek materiálu. Ten jsem tedy uprostřed rozstřihla. Patent na spodním okraji naopak byl příliš stahovací, proto jsem ho ustřihla - svetr se tak zkrátil o 10 cm. Boční švy jsem sešila až cca 1 cm nad konec kratšího předního dílu, spodek nechala nezačištěný (myslím, že to tak měl Polanka na MBPWF, navíc, kašmír se moc nepáře). Průkrčník na zadním díle jsem podšila bavlněným damaškem (recyklát povlečení), přední část podehla a ručně zastehovala. Zapínání není potřeba a ve svetru je skvěle...

 Je to složité? Ani ne. Bez odborných řečí to znamená, že koupíte velký svetr, převrátíte ho naruby, na něj položíte svůj oblíbený a ten obstříhnete tak, že odpadnou švy na rukávech a boční švy na těle. A pak to zase dvěma jízdami stroje sešijete a je to. Je to sice punkové ale hlavní je výsledek. Oceněním za práci vám bude skvělý hřejivý kus oděvu s úžasným poměrem cena-výkon a taky dobrý pocit. Právě jste vztyčili prostředník na všechny kdo vám říkají, že jedině nejnovější hi-tech / módní hadříky jsou to, co vás ochrání před chladem - a že za to musíte utřatit půl výplaty. Jo, a taky budete mít radost z toho, jak jste šikovní, že kozy nemusely umřít a že jste ekologičtí a recyklujete. To taky zahřeje :-)

 Ps: Pravopis neřešit.