Jak nebýt plničem úkolů

Jste ideální zaměstnanec? V tom případě gratuluju. Povedlo se vám zapadnout do správného otvoru. Teď už jen stačí pokračovat v dobře načaté činnosti, podle jasných linek a pravidel, až do důchodu nebo smrti. A doufat, že se svět nezmění. 


Svět není stabilní a doba už vůbec ne. Mění se pracovní podmínky, mění se pracovní nástroje a souvislosti. Jenom školství ještě pořád zůstává kdesi v klidných dávných dobách. Na začátku do něj vstupují divocí a kreativní jedinci, schopní se zaměstnat sebenaplňující činností na libovolně dlouhou dobu. A na jeho konci vypadávají součástky do korporátních strojů, ideální zaměstnanci, čekající na přidělený úkol. 

Když je vám ještě není třicet, pravděpodobně vás více než polovinu života učili, že klíčem k úspěchu je přesné splnění zadání. Dodržení pracovního postupu. Použití správných nástrojů. Jedině za správně zodpovězenou otázku, správně rozepsaný příklad a správně namalovaný obrázek vás paní učitelka pochválí, vyfasujete výbornou a rodiče nebudou mít námitek. Pokud se rozhodnete pro bezpečí korporátu nebo nějaké jiné zkostnatělé instituce, úkolové myšlení z vás udělá zaměstnance měsíce. 

Pokud se ale dostanete trochu dál, do divokého světa start-upů, malých projektů a nejrůznějších smysluplných hurá firem, je to jiné kafe. 

Nová firma pro nový svět

Jsou to podniky kde je všechno možné, práce má smysl, lidé jsou spokojení a kreativní, odpovědnosti se plynule přelévají v týmu a na projektu se každý podílí tím nejlepším, co má. Když chybí čas jednomu, vypomůže druhý, přesně jako v živém organismu. Jako když nesete tác s kávou a potřebujete si přidržet dveře. Prostě se spolehnete na zkušenost nohy, kooperaci těla a na to, že každá buňka ví, co má dělat. 

Je to krásné, je to fascinujíci. Ale pro úkolového člověka to je peklo. 

Úkoly nepřicházejí. Pokud ano, jsou formulované volně, mají pohyblivé deadliny a rozstříštěné zodpovědnosti. Namísto UDĚLEJ slyšíte JE TŘEBA UDĚLAT. Všichni se usmívají, vykládají o něčem co se tématu týká a čekají, že se orientujete. V neformální termín chtějí nějaký výsledek práce, ale nechtějí vidět jednotlivé kroky, nemají potřebu k nim nic říct. A že jsou tak hodní, klidně práci udělají za vás. Ale můžete si být jisti, že na konci projektu nečeká jednička ani pohlazení od maminky. Jenom feedback. 

plnič úkolů

Kdo by to čekal, že práce v nové firmě vyžaduje kompletní změnu mindsetu? Že najednou neplatí nic, co roky platilo? Že definice “dobře odvedené práce za kterou náleží odměna” se totálně zbortí?

Přiznám se, já jsem to nečekala. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to stane. 

Ve škole jsem si vymýšlela vlastní postupy a spíše než to jak se něco dělá mě zajímalo proč. Když jsem se nudila, našla jsem si nějakou činnost, když jsem nevěděla jak na to, zkoumáním a pokusy jsem se nakonec dopracovala k výsledku. V korporátu, kde všichni něco dělají proto, že se to tak dělá, jsem trpěla. 

Na druhou stranu, jsem z úkolově nastavené rodiny. Rozpis služeb na každý týden, jasně stanovená pravidla toho, jestli je vysvědčení dobré, nebo ne.  A odměny podle toho.

Na rodině a na hodnocení mi vždycky záleželo. Jako bych byla jenom tak hodnotný člověk, jak jsem hodnocená. Jako bych byla jen tak dobrá, jak moc dobře splním to, co ode mně lidé čekají. Zadaný úkol. 

Všechno jsou emoce

I na práci mi záleží. Jenomže to jak ji vnímám, vůbec není dobré. Nadřízení jsou “noví rodiče”. Nechci je zklamat, nechci je rozzlobit. Jsem úzkostlivá, abych neudělala chybu. Chci přesné zadání, abych ho mohla splnit a dostat bonbon. Jako malé dítě chodím ukazovat každou čárku. Zbavuju se odpovědnosti za celek, protože “maminka to přece ví líp”. 

Když to takhle píšu, je to fakt smutné. 

Zvláště proto, že když dělám sama na sebe, je všechno jinak. Jediné co je pro mě dané je termín aúčel. Zkoumám, hraju si, hledám nové cesty, odpočívám a sbírám inspiraci. Dělám věc tak, abych s ní byla spokojená já, abych z ní měla radost. Protože jsem si postup vymyslela sama, dokážu si každý moment obhájit. Pokud na věci dělám bez “přítele na telefonu”, výsledek možná není formálně dokonalý, ale mám z něj radost a je to něco trochu jiného. 

Jak je tedy možné, že tohle neumím v práci?

Vyvinout se nebo vyhynout

Napadá mě, že je to dáno odpovědností a odměnou. Když dělám sama na sebe, mám plnou odpovědnost já a nikdo mě za výsledek nepochválí. A reálně mě ta pochvala ani finanční odměna nezajímají. Dělám to hlavně pro radost a dobrý pocit. 

U specifických zakázek to je zase jiné. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jde o spokojenost zadavatele s výsledkem. Mám plnou odpovědnost za kvalitu, ale nikoho nezajímá to, jestli mám radost a jak moc u toho přemýšlím. Jde o produkt, o prachy. To chápu a umím. 

Práce v nové firmě v sobě organicky kombinuje oboje. Jde o produkt a aby to bylo rychle (není čas učit se za pochodu a zkoumat) ale je třeba umět obhájit každou čárku. Jde o spokojenost zadavatele, a odměnou jsou peníze, ale nejde o to aby to bylo podle zadání, ale o to, aby to bylo jiné, boží a skvělé. Jsem úplně odpovědná za to, co dělám, ale ne za další body, a kdykoli mi do práce může někdo vstoupit. Žádné z mých děl není nedotknutelné, žádné není moje, všechno je jenom součást něčeho většího. Stvořitelská hrdost chybí. 


Někdy si říkám, že jestli při práci v korporátu dobře funguje velké ego a malé sebevědomí, v nových firmách je to naopak. Sebevědomí musí být pevné jako skála, na něm se buduje kvalitní práce. Ale ego? To nechte doma. Jestli je zaměstnanec v korporátu jen mocnou součástkou ve stroji, pak je zaměstnanec v nové firmě částí těla. 

Co tedy dělat?

  • Být vždycky připraven pomoct a zaskočit
  • Sledovat situaci, naslouchat a být iniciativní
  • Pružně reagovat i na nepřesně řečené a funkčně neobvyklé požadavky
  • Nekomplikovat a nezpomalovat pohyb celku
  • Rychle se učit a neopakovat chyby
  • Říct si o pomoc
  • Být spolehlivý a fit
  • Nezapomenout na kreativitu a radost z bytí

Doufám že se toho udržím. 

Jak to v práci máte vy?

Olga Karpecká, copywriter

Potřebujete text? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.