Chcete minimalistický život? Bude to bolet.

O minimalismu se toho napovídá hodně. Známí na FB nadšeně sdílejí videa o chlapíkovi, který má 5 košil a 6 párů ponožek. Bloggerky objevují kouzlo cost-per-wear a překvapeně zjišťují, že si jednu sukni mohou obléknout i dvakrát. Po dámských internetech se jako povodeň rozlily články "jak na to". Je to ale reálné v praktickém životě? Jak minimalismus funguje ve skutečnosti?


Minimalistický křeček

Pro určitý minimalismus, v estetické rovině, mám slabost už odmala. Nejlépe se vyspím v bíle povlečené posteli a dekorační předměty jsem nepochopila vůbec. Vážím si všech, kteří dokážou vytvořit obyvatelný extrémně přeplněný interiér s různými vzory tapet, květinami, lampičkami a cingrlátky. Obdivuju rokoko a biedermeier. Ale žít bych v tom nedokázala. 

Když vidím maximalistické modely od Adama Ptáčka, oči mi po nich hopsají jak kůzle po silném kafi a mozek to vzdává. A přitom to jsou fakt dobré a promyšlené vzory a detaily. Jen je jich moc. 

V interiéru preferuju světlo, bílé stěny, holou podlahu a nějaké to umění. V ostatních oblastech jsem ale typický venkovský křeček. "To by se mohlo hodit!" je moje podvědomé heslo. V obchodech si představuju všechny ta úžasná dobrodružství která mi koupě přinese. Zachraňuju a sbírám staré věci. Levný a příjemný materiál nakupuju ve velkém. Sbírám i takové ty šňůrečky z triček a cedulek. Jsem asi magor, nemůžu si pomoct. Vyhazování odstřižku látky, většího než 10 cm2 mě až fyzicky bolí. Kdybych měla velký dům, dokázala bych ho celý zaplnit textilem, oblečením, botami, knihami a galanterií. 

Současně jsem na nejlepší cestě stát se opravdovým minimalistou. Jak jsem k tomu došla?

Málo mít, hodně žít. 

Minimalismus je přístup, který v zásadě vychází z paretova poměru. 20 % věcí přináší 80 % užitku.  Vzít to matematicky, pečlivým výběrem bychom mohli dosáhnout 88,888...% spokojenosti... a že jsem trochu skeptik, pochybuju, že je v silách člověka být 100% šťastný. Nebo znáte někoho, komu jeho majetky zajistily absolutní nirvánu? (Já znám naopak kluka, kterému přinesly deprese.)

Tyhle úvahy o tom, co nás dělá spokojenými se vyrojily v pokrizové době internetové. Na síti vídáme kouzelné obrázky štěstí, do toho do nás markeťáci hustí horem dolem, ledovce tají, živočišné druhy vymírají, příjmy nerostou a nejen levičáci mluví o prekariátu. Migrace je slovo roku, mileniálové chtějí být šťastní a kapitalismus a konzum se začínají jevit jako přežitek nejen extremistům. Jak S toho ven? Minimalismus se jeví jako ideální volba, která nám udělá líp, zatopí prodejcům, spasí přírodu a vrátí nás zpět do života plného zážitků, rodiny a přátelství. Nebo ne? 

Lajf, not lajfstajl

Recepty na to, jak si uvařit šťastný minimalistický život, vypadají jednoduše a lákavě. Pět bodů jak na to. I vy můžete být šťastni. Jak mít více času na rodinu. Cestujte na lehko. Společné mají to, že v zásadě nefungují.  


Minimalismus vznikl pod tlakem a jako nouzové řešení. Pokud vás život nedonutí k málu, ani ty nekrásnější návody na trendy lajfstajl nepomůžou.

Japonci jsou minimalisté proto, že jejich bytečky nemají úložné prostory. Na ubytovnách jsou rodiny, které v sedmi členech žijí ve dvou místnostech. Na treku přes hory si musíte vystačit s tím, co unesete. Pokud ale jedete na stejně dlouhou dovolenou a neřešíte váhový limit, kufr máte problém utáhnout i po rovině.

Než se tedy vrhnete na svůj šatník, v ruce vytrženou stránku s radami z časopisu, je třeba si uvědomit že minimalismus není ve střední Evropě "normální" chování. Střídání období dostatku a nedostatku nás naučilo mít ostré lokty, kupovat co se dá a vyhazovat jenom to, s čím už se nedá dělat nic jiného. Až u prarodičů objevíte kilogramy zahnutých hřebíků, tisíce silonových sáčků a stohy kelímků od jogurtu, nedivte se. Jsou to stejně důležité věci jako vaši náhodní známí na FB (které jste nikdy neviděli a prostě netušíte) a uložené záložky v prohlížeči. To se ještě může hodit. 

Raději vyhořet, než se stěhovat

Moje křeččí založení je jedna věc, můj život je věc druhá. A v životě se dějí věci. Před 8 lety jsem se do Prahy stěhovala s dvěma přepravkami. Přespávání u příbuzných, kolej, bydlení v domku s rodinou přítele a tři stěhování s ním, to s mými zvyklostmi moc nehlo a majeteček rostl. Až s mým útěkem z manželství jsem si uvědomila, že toho zase tak moc nepotřebuju. Spala jsem na gauči, dva hrnky, plytký talířek, miska, dva hrnce, lžíce a nůž. Bylo krásné kupovat si věci a přesně vidět, o kolik mi každá z nich zvedá pohodlí. Není nad to, moct si uvařit vodu. Pořádně se vyspat. Zamíchat si kafe malou lžičkou. Zamést. Uskladnit potraviny v lednici. Oprat si. Ale pak se to zase nějak zvrtlo. Látky, oblečení, vzpomínky, kamínky, mušličky... 

A tak před 13 měsíci přišel zloděj, odnesl si co se mu hodilo, zdemoloval dveře a ukázal mi, že majetek jenom iluze. Že soukromí je jenom iluze. Bez šperků, bez notebooku a bez možnosti se v bytě zamknout mi bylo překvapivě lehce. Rozhodla jsem se nic nenahrazovat. Když mě letos v březnu navštívili podruhé, nic si neodnesli. Nebylo co. 

Uvědomění si, že dveře a stěny jsou jen dekorace, mi potvrdilo, že věci jsou tady proto, aby sloužily, ne naopak. Že domov je v srdci a dělají ho lidé. Prostor je jenom prostor. V zásadě je veřejný a věci které v něm jsou tomu musí odpovídat. Bezpečnost v domě se nedávno radikálně zvedla, k "mému hnízdečku" přesto necítím sentiment. Od září v něm bude žít někdo jiný a celkově ho půjčuju na přespání i neznámým návštěvám. 

Vědomá cesta

Zatímco cennosti a nostalgie se v mém životě redukovaly "samy", nakřečkovaný materiál se ne a ne hnout. Krabice a šuplíky nikdy neuskutečněných projektů. Zaprášený sen o vlastní upcyclingové značce. Představy o holčičím oblečení. Vzpomínky na hotové věci, ve formě zbytků. Příze. Vlny. Komponenty. Když jsem všechno vytáhla na světlo, pokoj se celý zaplnil a bylo mi až úzko, z toho množství. Z mojí neschopnosti dát všem materiálům tvar. A z toho, kolik peněz jsem do věcí vrazila a mohla procestovat nebo propít. (Pokud jste cynici.) Opravdu si chci všechny tyhle emoce dál držet?

A tak jsem většinu rozdala. Něco zpracují děti, něco si rozebrali návrháři, něco kamarádky co se učí šít. Bylo mi o dost líp.

Otřepat se jako mokrý pes

Vždycky, když se něčeho zbavím, cítím se lépe, lehčeji. Moje látky se teď vejdou do jedné skříňky a i když je těžké se odhodlat k dalšímu kolu loučení, dojít k němu musí. Můžu si stokrát představovat, že z luxusních prvorepublikových, ručně vyšívaných povlaků něco ušiju. Ale skutečně? A pokud ano, co pak s tím? Můžu si představovat že ty zachráněné křehoučké krajky jsou hodnota. Ale co s nimi, když je nedokážu použít? 

Mám čím dál větší chuť otřepat se z majetku, jako pes když vyleze z vody. Zbavit se zbytečné zátěže. Jsme jako hafani, kteří se snaží v hubě držet tři klacky najednou, tři oblíbené klacky, které nám ale brání svobodně běhat, štěkat, vyskakovat a žrát. Domněle přikládáme hodnotu tomu kterému kusu dřeva a nechceme si připustit, že stejně dobrý najdeme, kdykoli ho budeme zase potřebovat. Máme pocit, že když budeme držet své klacky, budeme jistější. Ale co náklady obětované příležitosti? Máme pocit, že nás majetek ochrání před rizikem. Ale není to naopak?

Proč má minimalismus smysl? A co když právě vy už minimalisty jste, aniž byste si toho všimli? Pokračování v dalším díle. 

Olga Karpecká, copywriter

Potřebujete text? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.